Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Justýna vyrazila na sraz ze střední jen proto, aby viděla, jak dnes vypadá Aleš, s kterým tehdy chodila. Změnil se, ale ne ve všem. Žije totiž v minulosti a miluje Justýnu. Jenže ne tu ženu, kterou je dnes, ale tu holku, kterou znal kdysi.
Nejsem žena, která by se zoufale hnala za láskou. Mám toho za sebou dost – několik vztahů, které měly vydržet navěky, ale skončily dřív, než jsem si stihla zvyknout na cizí kartáček v mé koupelně. Některé rozchody bolely, jiné mi přinesly úlevu. I když nemám všechno, po čem jsem kdy toužila, rozhodně si nemám na co stěžovat.
Chtěla jsem jít na školní sraz
Učím češtinu na gymnáziu. Miluju svou třídu a mám slabost pro studenty s jiskrou v oku – i když dnes už vím, že tahle jiskra často znamená sloh bez jediné správně umístěné čárky. Po škole se vracím do prázdného bytu, sednu si s hrnkem čaje k oknu a občas cítím prázdnotu. Jako by mi někdo ze života vyjmul jeden důležitý dílek a neřekl, kam ho schoval.
Možná i proto jsem sama sebe překvapila, když jsem přijala pozvání na třídní sraz. Nevím, co mě to popadlo. Možná zvědavost, možná nuda. A možná něco víc.
„Fakt tam chceš jít?“ divila se Petra, moje nejlepší kamarádka. „Vždyť jsi vždycky říkala, že střední byla tvoje nejhorší éra.“
„Ne úplně nejhorší,“ povzdechla jsem si. „Byla... intenzivní.“
„Aha... Aleš,“ ušklíbla se. „Tvůj školní Romeo.“
„Nech toho...“
„Co? Vždyť jsi sama říkala, že tě kvůli němu málem vyhodili z výletu na hory.“
„Protože mě líbal ve školním kumbálu, když učitelé počítali žáky před autobusem,“ usmála jsem se.
„A právě proto bys tam měla jít,“ řekla Petra a mrkla na mě. „Abys viděla, co z něj zbylo. Třeba už plešatí. Nebo nosí ponožky do sandálů.“
Chtěla jsem ho vidět
Sraz se konal v té samé škole, kde jsem kdysi s ruměncem na tváři psala slohovky a zažívala první lásky i zklamání. Když jsem vešla dovnitř, připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase. Ten samý pach olejových barev smíchaný s prachem, ty samé dlaždice v chodbě – jen teď trochu víc oprýskané. Brzy jsem zahlédla známé tváře. Lidé se změnili, pracují na svých kariérách, založili rodiny. Všude kolem se vedly hlučné rozhovory, jako by každý chtěl dohnat patnáct let během patnácti minut. A pak jsem ho uviděla.
Bavil se s dvěma bývalými spolužáky. Aleš je vysoký, zmužněl a pořád má ten nakažlivý úsměv. Najednou mi bylo horko. Měla jsem chuť otočit se na podpatku a zmizet, ale naše pohledy už se setkaly. Přestal mluvit, usmál se ještě víc a vykročil ke mně. „Justýno?“ nadhodil.
„Co myslíš?“ zvedla jsem obočí a zadržovala smích.
„Ta tvoje ironie... Nic se nezměnilo,“ usmál se.
„Ty ses ale změnil. Kam zmizel ten dlouhovlasý kluk s věčným úsměvem na tváři?“
„Možná ho změnila hypotéka a dětské pleny. Ale když tě vidím, něco ve mně ožívá... Neposadíme se?“ zeptal se.
Přikývla jsem a šla za ním. Sedli jsme si naproti sobě a já nemohla spustit oči z jeho rukou – tak dobře jsem si je pamatovala...
Pozval mě na schůzku
Vzpomínali jsme na to, jak jsme utekli ze školy na zmrzlinu a pak jsme se schovávali v parku, abychom vynechali první hodinu. Aleš si vzpomněl na kavárnu, kam jsme po škole chodili předstírat, že se učíme. „Nikdy nezapomenu, jak jsem tě tam poprvé políbil. V rohu, za tou obrovskou květinou v květináči. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi,“ zasnil se.
Na chvíli jsme oba zmlkli. Ticho nebylo nepříjemné. Bylo plné vzpomínek, které se vrátily se vší silou. Aleš se ke mně lehce naklonil. „Co kdybychom si příště dali kafe v té naší kavárně?“
„Příště?“ zeptala jsem se.
„Jestli budeš chtít. Rád bych si o tom všem popovídal, bez tohoto ruchu...“ nadhodil a rozhlédl se kolem.
Souhlasila jsem. A cítila jsem, že v tom „příště“ je víc než jen káva. Sešli jsme se o týden později v malé kavárně kousek od parku. Aleš už tam byl. Chvíli jsme si jen tiše hleděli do očí. Už nám nebylo sedmnáct, ale něco mezi námi bylo stále stejné. Začali jsme se vídat pravidelně. Nejprve káva, pak procházka, kino...
Žije minulostí
Jedno odpoledne mě vzal do parku – stejnou zkratkou, kterou jsme kdysi chodili ze školy, když jsme se drželi za ruce. Náhle se zastavil a sedl si na lavičku. „Pamatuješ, jak jsme tu seděli a držel jsem tě za ruku?“ zeptal se a jemně stiskl moji dlaň.
„Pamatuju... ale to už je dávno,“ odpověděla jsem a usmála se.
„Mně to připadá jako včera,“ řekl a zadíval se do dálky.
Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si uvědomuje, že jsme za těch patnáct let oba něco prožili, ale mlčela jsem. Začala jsem si všímat, jak tvrdohlavě se snaží oživit minulost. Posílal mi ty samé písničky, co jsme tehdy poslouchali. Vodil mě po stejných ulicích. Citoval básně, které jsem dávno zapomněla.
Bylo na tom něco roztomilého, ale zároveň i něco znepokojivého. Jako by se na mě nedíval teď, ale stále viděl tu dívku, kterou jsem byla kdysi. Nemluvil jen o školních výletech a prvních polibcích – mluvil i o tom, co by mohlo být, kdybychom se tehdy nerozešli. Jako bychom mohli vrátit čas a začít znovu právě tam. „Kdybychom tenkrát zůstali spolu... Možná bychom dnes měli dvě děti, dům, psa. Všechno mohlo být jinak,“ řekl jednoho večera.
„Aleši, já už nejsem ta Justýna. Uběhlo patnáct let, změnila jsem se,“ řekla jsem tiše.
„Ale právě tu Justýnu miluju,“ odpověděl rozechvěle.
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že ta dívka už dávno odešla. Že jsem už někým jiným. A že on to možná nechce vidět...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
