
Katka byla šokovaná, když se dozvěděla, že tchyně považuje její půjčku za dar. Chtěla si to s tchyní vyříkat, ale pak zjistila, proč to udělala. A trochu se zastyděla. Jaký měla tchyně důvod říkat, že jí Katka darovala peníze?
V sobotu ráno mi zavolala tchyně. Bylo to nezvyklé, obvykle píše jen strohé zprávy. Oznámila mi, že její stará pračka definitivně dosloužila a vytopila jí koupelnu. Tuhle konverzaci jsem čekala, na pračku si stěžovala už měsíce. „Vždyť je to jen pračka,“ řekla jsem, abych zlehčila situaci. Navrhla jsem, že jí pošlu peníze, ať si koupí novou, a vrátí mi je, až bude moct. Doufala jsem, že tím trochu vylepším náš poněkud chladný vztah.
Byla jsem na tchyni naštvaná
O pár dní později jsem v nákupním centru potkala paní Dvořákovou, sousedku mé tchyně. Hned na mě spustila: „To je od vás hezké, že se o ni tak staráte! Říkala, že jste jí dala peníze na novou pračku. Taky bych chtěla takovou snachu, která by mi občas finančně pomohla. Vždy by to v rodině měla být povinnost.“
Zarazilo mě to. Jak to myslela s tím darem? A proč by to měla být povinnost? Vždyť jsem tchyni těch deset tisíc korun půjčila z dobré vůle, ne proto, že bych musela. Vztek ve mně vřel, ale věděla jsem, že s tchyní se musí jednat opatrně.
Zašla jsem k ní na návštěvu a u kávy jsem nadhodila, co mi řekla paní Dvořáková. Klidně odvětila, že přece nemohla přiznat, že si musí půjčovat. Proto sousedce řekla, že peníze ode mně dostala. Nechápala, proč z toho dělám vědu. „Ale takhle to vypadá, že mám povinnost financovat ti vybavení domácnosti!“ namítla jsem. Ona jen mávla rukou, že přeháním a že je lepší, když si lidé myslí, že mám dobré srdce, než že je ona chudinka.
Manžel mě nepodpořil
Večer jsem si postěžovala manželovi, ale odbyl mě s tím, ať to neřeším. „Víš, jaká je. Je to starší člověk, potřebuje si nějak zvednout sebevědomí. Zbytečně se tím trápíš,“ řekl unaveně. Měla jsem pocit, že mi vůbec nerozumí. Nešlo o pračku, ale o to, že ze mě před lidmi udělala služku a sponzora v jednom. Požádal mě ještě, ať z toho nedělám aféru, ale to už bylo pozdě.
Po pár dnech, kdy jsem ze všech stran slýchala, jaká jsem skvělá snacha, mi došla trpělivost. Znovu jsem vyrazila za tchyní s tím, že to musí uvést na pravou míru. „Nejsem žádný tvůj sponzor!“ vyhrkla jsem.
Bránila se, že jen nechtěla, aby se jí lidé smáli, že se o ni děti nezajímají. „Ty to nechápeš,“ opakovala. „Rozumím tomu až moc dobře,“ odsekla jsem. „Nešlo ti o pračku, ale o to, abys vypadala dobře. A já ti k tomu posloužila.“ Po chvíli ticha nakonec rezignovaně pronesla: „Dobře, Katko. Když musíš být hrdinka, tak buď.“ Její slova mě zasáhla. Čekala jsem hádku, ne zklamání v hlase.
Možná jsem udělala chybu
Druhý den jsem za ní zašla znovu, tentokrát jsem byla klidnější. Seděly jsme mlčky, dokud jsem neřekla, co mě trápilo: „Asi mi jen chybělo, abys prostě poděkovala.“ Podívala se na mě a přikývla. „Víš, Katko... kdybys mi ty peníze doopravdy půjčila, vrátila bych je. Ale ty jsi tehdy řekla ‚vždyť je to jen pračka‘. A já si pomyslela, že... možná už jsme konečně rodina,“ zašeptala a vyrazila mi tím dech. „Poprvé jsem měla pocit, že nejsem jen ‚tchyně‘. Proto jsem řekla, že jsem dostala dárek.“
Najednou jsem ji viděla v jiném světle. Nebyla to manipulátorka, ale osamělá žena, která bojuje se svou hrdostí. „Tak jsme se v tom asi obě trochu ztratily, co?“ řekla jsem a ona se usmála.
Od té doby se náš vztah změnil. Nejsme nejlepší kamarádky, ale našly jsme k sobě cestu. Když nedávno zavolala, že slyšela, že máme starou mikrovlnku na vyhození, jen jsem se zasmála. „Už tuším, kde skončí,“ řekla jsem. „Přivezu ti ji. I s objetím jako bonus.“ Obě jsme věděly, že tenhle dar už je skutečný.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




