Facebook
Instagram
Anna s manželem Pavlem žijí řadu let v panelovém domě, kde se dlouho kamarádili se starou sousedkou Irenou. Brali ji jako vlastní babičku. Její smrt je oba citelně zasáhla. Annu zvlášť, o to víc pak vstřebávala v hlavě zážitek, který se jí tři týdny po pohřbu stal.
S manželem Pavlem (50) bydlíme už více než dvacet let v jednom pětipatrovém paneláku, kde se zná každý s každým. Koupili jsme byt 3+1 až úplně nahoře a pod námi o patro níž žila paní Irena, kterou jsme si nesmírně oblíbili. Byla to šarmantní vdova a pro nás znamenala opravdu moc. Považovali jsme ji za vlastní babičku a denně ji i tak oslovovali, s čímž neměla žádný problém. Často jsme ji také navštěvovali, vždycky nás pozvala na nějaké dobroty, které upekla, a dlouho jsme si povídali o různých tématech. Chrlila přitom z rukávu nespočet historek a byla s ní fakt sranda.
Výtah se najednou zastavil u Ireny na patře
I proto nás její smrt velmi zasáhla. Bez ní už to v domě zkrátka nebylo ono. Chyběla mi. To, co se mi ale stalo tři týdny po jejím pohřbu, mě pořádně vyděsilo. Pečovali jsme v té době o dvouletou čivavu Sally, kterou jsme několikrát denně venčili. Panoval mrazivý zimní večer a já se rozhodla, že s ní ještě před spaním vyběhnu ven.
Přivolala jsem si výtah, jenže Sally byla nezvykle podrážděná. Zmáčkla jsem tlačítko přízemí a jela dolů, když v tom se kabina nečekaně zastavila o patro níž. Otevřely se dveře a Sally začala hrozně štěkat. „Ticho,“ okřikla jsem ji, ale ona nepřestával. Vykoukla jsem do chodby, nalevo i napravo, nikoho jsem však nezahlédla. Pokračovaly jsme tedy v jízdě dolů a já venku dumala nad tím, co to mělo znamenat.
Se Sally jsem strávila před domem asi deset minut a pak zase upalovala do výtahu, protože panoval opravdu mráz a ani naši fenku to v tomhle počasí venku nebavilo. Jely jsme nahoru, a když jsme míjely čtvrté patro, zahlédla jsem přes skleněné dveře jakýsi stín, který mířil právě k bytu paní Ireny. Byla jsem docela vystrašená, takže jakmile jsme zastavily v pátém patře, rychle jsem odemkla byt a zabouchla dveře.
Manžel nikoho nezpozoroval
Pavel seděl v křesle a já mu vylíčila, co se mi stalo. „U Ireny na patře někdo chodí. Viděla jsem stín. Běž se tam podívat!“ pobízela jsem ho rozrušeným hlasem. Koukal na mě, jestli jsem se nezbláznila. Měl z toho zkraje legraci, ale když viděl, jak jsem vynervovaná, nasadil si pantofle, rozsvítil na chodbě a sešel po schodech o patro níž, aby se přesvědčil, že je všechno ok.
Strávil tam asi dvě minuty, pak se vrátil a hned přispěchal ke mně. Pohladil mě po vlasech a řekl: „Zlato, vezmi si Diazepam a běž do hajan. Na chodbě není vůbec nikdo!“ zdůraznil. Poslechla jsem ho, vzala si něco na uklidnění a zalehla do postele. Další den jsem nastoupila do výtahu s obavami, jež ale byly zcela zbytečné. Ten den ani v budoucnu se mi nikdy nic podobného už nepřihodilo. Dodnes mi však vrtá hlavou, co jsem tehdy viděla.
Do bytu se o pár dnů později nastěhovali noví nájemníci, kteří jsou milí a fajn, na Irenu ale prostě nemohu zapomenout. Uvízla mi navždy v srdci.
Další příběhy ze života →
Kateřina (25): Sousedka mě pořád pronásleduje, v porodnici i na dětském hřišti
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
