Facebook
Instagram
Panu Danielovi se po smrti milované maminky čím dál častěji stávalo, že ji někde zahlédl. Začal se obávat, zda netrpí halucinacemi. Spát mu ale nedala ani mnohem neuvěřitelnější varianta...
Že skutečně stárnu, jsem si uvědomil až v padesáti letech. Najednou jsem se začal bát smrti. Ani ne tolik své, jako té matčiny. Mám totiž mámu strašně rád a neuměl jsem si představit, že bych ji navždycky ztratil.
Maminka zemřela na srdeční zástavu
Když maminka oslavila pětasedmdesáté narozeniny, tušil jsem, že budou poslední. Stáří se na ní velmi podepisovalo. Špatně se pohybovala, slyšela jen stěží. Měl jsem pocit, že už je unavená životem. Ke konci života pobývala častěji na nemocničním lůžku než doma, až jednoho dne zemřela na srdeční zástavu.
Když jsem z nemocnice odvážel její věci, bojoval jsem se slzami. Sám sebe jsem se zeptal: „Co teď bez ní budu dělat?“ Ani jsem si nemusel odpovídat. Cítil jsem, jak moc to bolí.
Karolína (26): Večerní focení na hřbitově změnilo můj pohled na zmrtvýchvstání
Z bytu po mámě jsem si odnesl stařičké rádio
Když jsem se trochu vzpamatoval, pustil jsem do řešení pozůstalosti. V jejím bytě jsem žít nedokázal, proto jsem ho prodal. Ty nejdůležitější věci jsem si samozřejmě nechal. Nešlo o žádné cennosti, prostě předměty, které mi mámu připomínaly.
Co mi paměť sahá, měla maminka v kuchyni takové stařičké rádio. Pouštěla si ho vždycky, když vařila. Spolu s ním si pobrukovala nebo rovnou zpívala písničky, které zrovna hráli. To jsem tam nemohl nechat.
Všude jsem ji viděl
Doma jsem si ho zatím nepustil. Na to ještě nemám vnitřní sílu. Nicméně několik měsíců po mámině smrti se mi stala velmi zvláštní věc.
Z okna svého bytu mám dobrý výhled na lavičky v nedalekém parku, kde maminka kdysi s oblibou sedávala. Scházely se tam se sousedkami a dávaly dohromady drby z ulice. Jednou, když jsem zase koukal z okna, jsem zůstal stát jako přimrazený.
Naprosto jasně jsem viděl mámu, jak sedí na té lavičce. Měla na sobě oblíbenou zástěru, založené ruce v klíně a chytala bronz. Ten pohled mě tak vyděsil, že jsem od okna odskočil. Když jsem se znovu podíval, už tam nebyla.
Z kuchyně se ozývaly zvuky mytí nádobí
Stesk udělá hodně, říkal jsem si. Jenže to byl teprve začátek. Další podivná věc se mi stala přímo doma. Jednou v podvečer jsem zaslechl píseň z rádia a slyšel jsem zvuky, jako by někdo myl nádobí.
I když jsem byl přesvědčený, že se mi to jenom zdá, do kuchyně jsem se jít neodvážil. Seděl jsem v křesle a modlil jsem se, aby zvuky ustaly. Znělo to totiž přesně jako v době, kdy jsem ještě bydlel u mámy. Myslel jsem si, že jsem přetažený, a šel jsem raději spát.
Vidím ducha, nebo jsem blázen?
Tím to ale celé nekončilo. Začal jsem matku vídat na místech, kde se ráda pohybovala. Ať už to bylo na té lavičce, nebo na dvorku z druhé strany domu. Nejednou jsem si byl naprosto jistý, že ji vidím, jak věší prádlo.
Začínal jsem z toho šílet. Měl jsem sto chutí se za ní rozběhnout, abych zjistil, jak se věci mají. Zda skutečně trpím halucinacemi, nebo se mě moje máma pokouší kontaktovat ze záhrobí.
Prášky jsem vysadil a čekám, co bude
Svěřil jsem se své známé, která mě kulantně nasměrovala k psychiatrovi. Podrobil jsem se několika vyšetřením, dokonce jsem si nechal předepsat i léky. Nějaký čas se mi máma neukazovala.
Sotva jsem ale prášky vysadil, znovu jsem ji začal vídat. Rozhodl jsem se, že tomu nechám volný průběh. Pokud mají moje kroky vést do blázince, tak ať. Třeba ji díky tomu budu vídat častěji.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
