Facebook
Instagram
Lucie (46) s manželem před několika lety koupili starší dům u lesa na kraji malé obce. Protože oba holdují retro stylu, rozhodli se v něm změnit jen pár nejnutnějších věcí. Jejich potomci už jsou dospělí, takže se od rodičů před časem odstěhovali. Manželé proto doufali, že si v novém bydlení budou užívat klidu a hezké přírody. Namísto kýžené pohody se ale Lucie při manželových služebních výjezdech začala bát o své bezpečí.
S manželem jsme se rozhodli, že se odstěhujeme z našeho bytu ve městě do staršího domku u lesa na vesnici. Oba máme rádi starší styl a tento dům splňoval všechny naše představy o bydlení. Kromě nového topení, kuchyně a rozvodů elektřiny jsme prakticky nemuseli nic předělávat. Kuchyňskou linku jsme navíc pojali v retro stylu, takže se u nás většinou každá návštěva cítí jak v minulém století.
Nejdříve jsme byli spokojení, pak přišly obavy
První měsíc po přestěhování jsme byli oba nadšení. Manžel si kvůli práci na domě vzal volno v práci, takže jsme byli prakticky pořád spolu a věnovali se drobným úpravám. Chtěli jsme ušetřit, takže jsme je všechny zvládli sami nebo s pomocí známých. V tu dobu nás ale ještě nenapadlo, že se v našem novém domově začneme bát.
Přišel den, kdy musel manžel znovu do práce, a tak ani já jsem nechtěla zahálet. Sama pracuji na částečný úvazek ve školce, navíc byly prázdniny, takže jsem měla dost času na úklid. Rozhodla jsem se, že prozkoumám půdu, na kterou jsme kvůli ostatní práci zatím nenašli dostatek času. Zvědavost mě nutila do ní nahlédnout a alespoň omést pavučiny. Po příchodu na půdu jsem uviděla opravdu velký nepořádek. Bylo zde mnoho kusů starého nábytku, ale i krabic se starým porcelánem. Když jsem skončila s úklidem, dala jsem si pauzu a udělala si kávu v kuchyni. Najednou se ozval zvuk připomínající chůzi po prknech na půdě, vrzání starého nábytku a padání věcí. To se občas stává, pomyslela jsem si a zvuky se snažila ignorovat.
Když přišel manžel, zvuky se ozvaly znovu
Když se manžel vrátil z práce, o zvucích jsem mu nejdříve raději neříkala. Nechtěla jsem ho zbytečně děsit. Pak jsme to ale zaslechli oba. Manžel se šel podívat na půdu, odkud zvuky pocházely, ale nic ani nikoho tam nenašel. Následující dny se zvuky opakovaly, občas se k nim přidal i jiný rámus. Snažili jsme se to ale ignorovat. Navíc jsme se rozhodli pro starý dům, takže jsme tak trochu počítali s možnými dočasně nevysvětlitelnými záhadami. Časem jsme si na netradiční hluk v našem domě dokonce zvykli a přestali pátrat po jeho původu. Trochu výraznější byly zvuky v noci, ale dokud byl doma manžel, snažila jsem se je neřešit. Navíc na půdě jsme nikdy nic divného ani při opětovných návštěvách nenašli.
Manžel odjel na služební cestu, zůstala jsem sama doma
Před svým mužem jsem nechtěla dávat najevo, že se trochu bojím. Takže když jeho povýšení měla předcházet povinná služební cesta se školením, bez váhání jsem souhlasila, že na něj počkám sama doma, než se vrátí. Pro jistotu jsem se ale před spaním vybavila pánvičkou a pepřovým sprejem, který jsem si schovala do nočního stolku. To všechno pro případ, že by zvuky na půdě byly spojeny s případnými zloději nebo nebezpečným zvířetem. Bydlíme v odlehlém domě u lesa, takže mi tato myšlenka přišla celkem reálná.
V noci jsem se snažila rychle usnout, abych nemyslela na to, že jsem v domě sama. Potom se ozvaly zase ty zvuky, které jsem se usilovně snažila neposlouchat. Pak se to ale stalo. Přidaly se k nim totiž kroky někoho jdoucího po schodech. Stále se přibližovaly. Najednou se otevřely dveře a v nich stála silnější postava muže. Přestože jsem byla vyděšená, popadla jsem do ruky pánvičku a čekala, až se přiblíží. Zloděj byl stále blíž a blíž. Natáhl ke mně ruku, ale já se stále neodvážila rozsvítit ani ze sebe vydat otázku, kdo to je. Raději jsem rovnou po tmě máchla pánvičkou a zloděje s ní přetáhla.
„Co blbneš?“
Postava, kterou jsem evidentně trefila přímo mezi nohy, se skácela bolestí k zemi. Využila jsem toho a rychle vyndala pepřový sprej, který jsem začala stříkat kolem. Teprve, když jsem zaslechla povědomý vyděšený hlas s otázkou: Co blbneš?, přestala jsem panikařit a odvážila se rozsvítit. K mému zděšení to byl manžel, který se vrátil ze služební cesty dřív a chtěl mě překvapit. To se mu tedy ale vážně povedlo.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
