Darja (24): Nevěřila jsem v nadpřirozeno. Dokud mě o jeho existenci přesvědčila dětská knížka

Bude to už sedm let, co mi zemřela maminka. Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Byla pro mě nejdůležitější a nejmilovanější osobou v životě. Věřila jsem, že se jednoho dne stane úžasnou babičkou mým dětem.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Matka mluvila se zesnulým otcem

Maminka měla vždycky slabost pro věci mezi nebem a zemí. I když jsem jí nikdy moc nevěřila, tvrdila mi, že umí mluvit se zemřelými. Vždycky říkala: ,,Stačí, když budeš na dotyčnou osobu intenzivně myslet, a pak k ní jednoduše promluvíš. Uvidíš, že víra dělá hodně.“ Ona to tak dělala se svým tatínkem, který zemřel před deseti lety.

Nad jeho odchodem příliš netruchlila. Věděla totiž, že tím to celé nekončí. S tatínkem často promlouvala. Jejich pojítkem bylo staré rádio. Vždy, když ho pustila, slyšela jsem ji, jak si s taťkou povídá. Někdy se dokonce smála na celé kolo, jako by seděl vedle ní. Mně to hlava nebrala. Jenže pak se stalo něco, co mě donutilo nad tím, co dělala, přemýšlet.

Vraťme se o sedm let zpátky. Je pátek odpoledne a já ležím doma v posteli. Přemýšlím nad nesmrtelností chrousta. Vtom dostanu divný pocit. Přirovnala bych to k tomu, jako když stojíte na skále a váš milovaný člověk padá dolů. Vidíte ho, ale nevíte, jak zařídit, aby se nezabil. Přesně takový pocit bezmoci jsem měla.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (24): Děda mě po smrti prosil, ať ho nechám odejít. Pomohla nám až kartářka

Zmocnil se mě náhlý stav bezmoci

Vstala jsem z postele. Nevěděla jsem, co si počít. Podívala jsem se na hodiny. Byly čtyři odpoledne. Vzala jsem do ruky knížku. Šlo o Honzíkovu cestu. Tu mi maminka četla, když jsem byla malá a bála se. Znám ji nazpaměť. Stránku po stránce. V tu chvíli jsem začala číst nahlas.

Trochu se mi ulevilo. Četla jsem tedy dál a stále hlasitěji. Pak jsem se zničehonic rozbrečela. Svíralo se mi srdce. Nemohla jsem popadnout dech. V pokoji se udělalo šílené horko. Ztuhly mi nohy i ruce. Knížka mi vypadla z ruky. Seděla jsem tam nehnutě a modlila se, aby to skončilo.

Pak přišla ohromná úleva. Na hodinách bylo šestnáct dvacet. Oklepala jsem se šla se napít. Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře svého pokoje, slyšela jsem sestru, jak běží po schodech a něco na mě volá. Když mě doběhla, byla celá ubrečená. ,,Maminka umřela,“ řekla zadýchaně. Nevěřícně jsem na ni hleděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Edita (19): Bylo mi líto, že babička pořádně nepoznala mého brášku. Jednoho dne to přišla napravit

I já mluvím s mrtvými

Zatmělo se mi před očima. Vydaly jsme se do nemocnice. Byl tam nepříjemný šum. Doktoři mluvili jeden přes druhého. Nebyla jsem schopna vnímat jediné slovo. Museli jsme převzít věci a podepsat nějaké papíry. První, co mě zarazilo, byl čas matčina úmrtí. Zemřela v šestnáct hodin a patnáct minut. Hned se mi vrátila událost z odpoledne.

Na vlastní kůži jsem pocítila její odchod. Proto ten stav, docházelo mi. Stejně tak, jako měla maminka kdysi pojítko se svým otcem, jsem i já chtěla najít to naše. Bylo to prosté. Byla jím ta dětská knížka.

Když jsem ji po pár týdnech otevřela, v pokoji jsem matku okamžitě cítila. Nedělalo mi problém, abych k ní nahlas promlouvala. Dnes beru zpět svoje pochybnosti o tom, že se nedá s mrtvými mluvit. Tu knížku nikdy nedám z ruky.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (24): Matka mi před smrtí sdělila šokující předpověď. Do posledního písmene se vyplnila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.