Facebook
Instagram
Dášin syn spadl ze stromu a byl několik minut v bezvědomí. Během toho zažil něco, čemu Dáša vůbec nechtěla věřit. Detailně popsal svoji babičku, která už leta nežije. Když mu Dáša dala album, aby babičku našel podle tváře, hned ji ukázal. Jak je to možné?
Když byly synovi čtyři roky, zažil podle všeho klinickou smrt. Během ní se stalo něco, čemu jsem zprvu nechtěla věřit. Došlo na setkání s mojí zesnulou maminkou. Dokud mi prstem na fotce neukázal její tvář, nechtěla jsem jeho slovům věřit. Teď ale vím, že ti dva se alespoň na chvíli setkali.
Syn byl tři minuty v bezvědomí
Náš syn je neřízená střela. Leze, kam nemá, je nepozorný a často i sám sobě nebezpečný. Jedno takové odpoledne, kdy byl opět jako utržený ze řetězu, se málem odehrála smrtelná tragédie. Byli jsme zrovna v sadě na třešních. Na vteřinu jsem z něj spustila zrak a už se mi ztratil. Vylezl na nejvyšší strom, ze kterého na mě radostně volal.
Když jsem si uvědomila, jak je vysoko, dostala jsem neskutečný strach. „Okamžitě pojď dolů," volala jsem na něj. Kubík se z té výšky rozhlížel, ale nevypadalo to, že má v plánu mě poslechnout. Pak chtěl přeskočit na jinou větev. Jenže mu sjela noha a on svištěl ohromnou rychlostí dolů. Intuitivně jsem otevřela náruč, že ho třeba chytnu.
Dopadl tvrdě na zem. Z hlavy mu tekla krev, ztrácel vědomí. Hned jsem volala záchrannou službu a dělala vše podle jejich pokynů. Celé tři zatraceně dlouhé minuty jsem ho oživovala. V jednu chvíli jsem měla strach, že mi zemře v náručí. Byly to nejdelší tři minuty mého života. Do příjezdu sanitky se mi podařilo syna oživit.
Během klinické smrti se setkal s babičkou
Poté skončil v péči lékařů, a to na několik dlouhých měsíců. Měl zlomené obě nohy i ruce. Pohmožděná záda a těžký otřes mozku. V nemocnici byl celkem tři měsíce. Když jsme si ho mohli vzít domů, spadl mi kámen ze srdce, že je z nejhoršího venku. Dlouhé týdny po návratu byl ale jiný. Zamlknutý a bez života.
Stále dokola jsem se ho vyptávala, jak mu je a zdali ho něco nebolí. Měla jsem pocit, že to není ten můj bláznivý Kuba. Až jednoho dne, kdy konečně pořádně promluvil. „Mami, já jsem byl na chvíli mrtvý, viď?" zeptal se. „Dalo by se to tak říct. Možná bych to nazvala klinickou smrtí," snažila se mu to vysvětlit.
„Já jsem tam asi potkal babičku," hlesl. „Babičku? Kterou? Tvoje babička nežije," připomněla jsem mu. „Tady ne, ale tam jo," reagoval. „Kde tam?" nechápala jsem. „Tam, v tom světě..." zamyslel se. „Babička měla dlouhé stříbrné vlasy a takové zelené šaty se stužkou," začal s jejím popisem. Trochu jsem znejistěla, protože nebyl pravdě daleko.
Začala jsem věřit na posmrtná setkání
„Víš, ono to není možné, aby ses setkal s někým, kdo už nežije," vysvětlovala jsem mu. „A jak věděla, jak se jmenuji? Proč plakala, když mě viděla?" chrlil na mě otázky. „Dokonce ti vzkazuje pozdrav, Dášenko," dodal a já zbystřila. Tak mi totiž říkala vážně jen maminka. Přinesla jsem synovi fotoalbum a nechala ho, aby podle popisu babičku našel.
Ukázal hned na první dobrou. „To je ona!" vyjekl radostně. „Seš si jistý?" ujišťovala jsem se. „To ona mě poslala zpátky," hlesl a mě tekly slzy. Nikdy jsem na takové věci nevěřila. Teď mi ale nic jiného nezbývá. Kuba do té nehody babičku nikdy neviděl, ani na fotografiích. Nemohl si to jen tak vymyslet. Popsal mi detailně celé setkání. Vypadá to tak, že celé ty tři minuty, co jsem se o něj bála, si povídal s babičkou několik hodin. Tam totiž podle Kubika ubíhá čas úplně jinak. Když mamka umřela, v životě by mě nenapadlo, že se přeci jen se svým vnukem setká.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
