Facebook
Instagram
Jsou lidé, kteří tvrdí, že klinická smrt je nesmysl. Eduard o tom ale ví svoje. Měl nehodu, po které bojoval o život. Ocitl se na zvláštním místě, kde potkal svoji dávno zesnulou dceru.
Přesné detaily si z autonehody nepamatuji. Vím jen, že jsem projížděl v noci křižovatkou, když do mě narazil kamion. Zbytek už znám jen z policejních protokolů. Každopádně jsem v nemocnici bojoval o život.
Během klinické smrti jsem potkal zesnulou dceru
Občas, když zavřu oči, tak si vybavím, jak jsem zaklíněný v autě. Špatně se mi dýchá. Všude kolem mě blikají světla a znějí hlasy. Zjevně patřily záchranářům a hasičům, kteří se mě snažili vyprostit z havarovaného vozidla. Další vzpomínka je z nemocnice.
Všude bílé světlo, šum z rozhovorů. ,,Musíme ho zachránit,“ zněl mužský hlas. Pak jsem pravděpodobně upadl do bezvědomí. Ocitl jsem se na krásném místě. Všude byly stromy a květiny. Nejsem sice romantik, ale tohle se mi líbilo. Krásně to tam vonělo a já se cítil dobře. Procházel jsem místem, které jako by nemělo hranice. Všude kolem to vypadalo stejně.
Pak jsem zahlédl, jak ke mně z dálky běží malá holčička. ,,To je Rozárka,“ zaradoval jsem se. Doběhla ke mně a skočila mi kolem krku. ,,Tatí, tak ráda tě vidím! Kde se tady bereš? Už jsi mrtvý?“ zeptala se. Byla to moje dcera, která ve třech letech zemřela na leukémii. Když odešla, oba jsme se s manželkou složili. Naše manželství její smrt neuneslo a rozpadlo se.
Vedli jsme spolu velmi zvláštní rozhovor
,,Měl jsi nehodu, viď? pohladila mě po tváři. ,,Vypadáš unaveně,“ řekla. ,,Pojď, ukážu ti to tady,“ zašvitořila a vesele u toho hopsala. Nebyl jsem schopný rozumného slova. ,,Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se. ,,Záleží na tom? Hlavně, že jsme spolu,“ špitla Rozárka. Procházeli jsme krajinou a Rozárka vyprávěla, jak se bála umřít.
,,Já věděla, že umřu, i když jste s maminkou tvrdili, že to bude dobrý,“ řekla velmi dospěle. ,,My ale vážně věřili v to, že se uzdravíš,“ konejšil jsem ji. ,,To nevadí, tati. Mně se tady líbí. Ty už tady zůstaneš?“ zeptala se najednou a mně došlo, že jsem asi vážně zemřel. ,,Myslíš, že už mám?“ zeptal jsem se, ale to už mě dovedla k nějakému rybníku.
,,Nakloň se a uvidíš, co se s tebou děje,“ poradila mi a já se zahleděl do vody. Najednou jsem se vrátil na operační sál, kde se mě snažili oživit. Stál jsem sám nad sebou a pozoroval, jak to doktoři nevzdávají. Rychle jsem se vrátil za Rozárkou, abych se s ní rozloučil.
Díky klinické smrti možná začnu znovu žít
,,Nemůžu tady zůstat, ještě ne. Vždyť víš, že máš ještě brášku a ten mě potřebuje. Nemůžu ho tam nechat,“ rozbrečel jsem se. ,,Já to chápu, tati. Pozdravuj mamku a buď na ni hodný,“ kladla mi na srdce a mně došlo, že neví, že už spolu nejsme. Po probuzení na sále jsem měl chvíli okno. Bolelo mě celé tělo, ale hlavně hlava.
Nějaký čas jsem si v nemocnici poležel. Přežil jsem vlastní smrt. Moje první kroky vedly za mamkou malé Rozárky. Převyprávěl jsem jí svůj zážitek. I když už máme každý svůj život, vyslechla mě. Možná mi prožití klinické smrti pomůže v tom k ní zase najít cestu. Myslím, že bychom spolu měli být. Rozárka by byla ráda…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
