Facebook
Instagram
I když by se Radka chtěla na svého manžela zlobit, nejde to. Bohdan se roky zanedbával, nechodil k lékařům, ač věděl, že má cukrovku. Když se jednoho dne dostal do nemocnice doslova za pět minut dvanáct, oběma se dramaticky změnil život.
Já vlastně ani nevím, jestli má ještě smysl se v této fázi na Bohdana (65) zlobit. Roky na sebe kašlal, nereagoval na to, že mu tělo vysílá signály, že je něco v nepořádku. Teď už je pozdě bycha honit. Můžu být ráda, že celé to martyrium přežil.
Manžel roky odmítal chodit k doktorům
Bohdan vždycky říkal, že k doktorům chodí padavky. Když ho začaly čas od času zlobit nohy, bral to jako součást svého povolání. Pracoval roky jako číšník a denně nachodil po place i několik kilometrů. Nenapadlo ho, že za těmi bolestmi je něco víc. Ani když začal být dost spavý, nepřišlo mu na tom nic divného.
Teprve když ho zničehonic začaly podivně pálit nohy, zbystřil. ,,To už asi není normální, viď?“ povytáhl obočí a objednal se k doktorovi. Tam se dozvěděl to, co už věděl, ale zcela to vypustil z hlavy. Před lety mu diagnostikovali cukrovku, která se teď mohutně hlásila o slovo.
Dostal inzulín a přísný dietní režim. Jenže ani tak nevzal rozum do hrsti. Píchal si to, jak si vzpomněl, a nějaká dieta? ,,Ta je přece pro slabochy,“ říkával často. K jeho problémům s nohama ho začaly zlobit oči. Vyloženě za pět minut dvanáct se znovu dostavil k lékaři. Musel akutně na operaci, jinak by vinou cukrovky oslepl.
Museli mu amputovat nohu
Jeho tělo se začalo bortit jako domeček z karet. Přestávaly mu fungovat ledviny. Do hrobu ho málem dostalo čerstvé ovoce, které jako silný diabetik zkrátka nesmí. Ocitl se v nemocnici, kde bojoval o život. K selhávajícím ledvinám se přidal zánět v noze, který skončil gangrénou. Došlo na nejhorší. Bohdanovi museli nohu amputovat.
Už ani nevím, jak dlouho byl v nemocnici. Mně osobně to přišlo jako věčnost. Domů se mi pak vrátil někdo zcela jiný. Zlomený Bohdan, který už nikdy nebude jen tak běhat. Navíc byl odkázaný na moji pomoc, kterou z principu odmítá. Přijde si jako mrzák, který je mi na obtíž. Téměř rok jsme se znovu poznávali. Odháněl mě od sebe a já někdy měla pocit, že už to fakt nedám.
Během toho mu amputovali ještě prsty na druhé noze. To ho dorazilo. Já se ale kousla a ani na minutu si nepřipustila, že bych to vzdala. Co by pak dělal on? Musela jsem předstírat, že jeho hendikep nevidím, aby nabral zpět ztracené sebevědomí. Nyní mu dodává sílu celá rodina. Máme čtyři vnoučata, která ho milují.
Zůstanu s ním, i kdyby trakaře padaly
Já už se ale asi nikdy nezbavím strachu, který ve mně Bohdan vypěstoval. Každé ráno si ho ještě spícího prohlížím a zkoumám, zda dýchá. Došlo mi, že mohl klidně umřít. Nemá smysl mu říkat, že si za to může sám, protože nechodil k lékařům. On si je toho plně vědom a myslím si, že už byl pořádně potrestán. Možná až moc.
Jedno pozitivní na tom přeci jen je. Díky jeho nemoci jsem se naučila i já stravovat zdravě. Nemohla jsem ho v tak přísné dietě nechat, takže to jedu s ním. Funguje to. Zhubla jsem nějaké kilo a cítím se mnohem líp. Je to i žádoucí, protože se musím o manžela postarat až do samého konce.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
