Erika (28): Rok po smrti rodičů jsem zažila neobvyklé setkání. Teď už vím, že jsou stále s námi

Nedávno se mi na setkání se sourozenci stala podivná věc. Nebyla špatná, právě naopak. Bylo to jako pohlazení na duši. Přišli nás totiž pozdravit zesnulí rodiče.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (23): Navštívila mě tajemná postava. Byl to anděl strážný, nebo duše mé mrtvé sestřičky?

Před rokem nám zahynuli rodiče

Pocházím z větší rodiny, byly jsme čtyři děti. Mám ještě sestru Míšu (30) a dva bratry - Milana (32) a Jirku (34). Vždycky mezi námi panovaly dobré vztahy. Nejtěžší jsem to měla asi já. A to jenom z toho důvodu, že jsem byla nejmladší a ještě holka. Nicméně na své dětství vzpomínám jen v dobrém. Rodiče si na výchově dali záležet.

Nejvíc jim záleželo na tom, abychom mezi sebou měli dobré sourozenecké vztahy. A to jim vyšlo na výbornou. Jeden na druhého nedáme dopustit. Jsme jako nejlepší přátelé.

Před rokem nás ale zasáhla velká tragédie. Když se naši vraceli z dovolené, měli nehodu. Bohužel, svým zraněním podlehli. Pro nás to bylo něco, co jsme jen těžko dokázali pochopit. Každý z nás si kladl jednu otázku. Proč zrovna oni dva? Nikomu nic neudělali. Smrt rodičů nás k sobě ještě víc připoutala.

Mohlo by Vás zajímat:

Týna (24): Mámu mi nahradila tchyně. Byly jsme tak spřízněné duše, že mě neopustila ani po smrti

Společně jsme si zavzpomínali

Po ukončení dědického řízení se do domu po rodičích nastěhoval Jirka. Ten jediný se na to psychicky cítil. My ostatní jsme s návštěvou domu otáleli. Já jsem potřebovala mnohem víc času na to, abych se s tím nějak poprala. Nebylo snad dne, kdy by mi steskem po rodičích neukápla slza. Čas plynul poměrně rychle a nás čekalo první výročí jejich smrti.

Jirka navrhnul, abych se sešli v rodinném domě a společně zavzpomínali. Poprvé od jejich smrti jsem vstoupila do toho domu. Hned na mě dýchla láska, která v něm přebývala. Jirka nechal všechny věci tak, jak byly dlouhé roky. K večeři nám udělal naše oblíbené špagety. Všichni čtyři jsme usedli ke stolu a uctili zesnulé rodiče minutou ticha.

Já si během toho přála jen to, aby šel vrátit čas a naši mohli usednout ke stolu s námi. Po jídle jsme venku před domem zapálili dvě svíčky. Seděli jsme na terase a hrabali se ve vzpomínkách. Každý z nás měl co vyprávět. Chvílemi jsme se smáli velmi nahlas, protože většina příhod byla veselá. Pak si Jirka všimnul dvou postav za plotem.

Mohlo by Vás zajímat:

Livie (19): Bílý oblázek na rodinném hrobu zvěstoval přicházející smrt. Děsím se dne, kdy se tam znovu objeví

Duše našich rodičů jsou tu s námi

Všichni jsme si stoupli a dívali se, kdo to je. Pak mi to podle tvaru postav došlo. „Mami? Tati?" zašeptala jsem nevěřícně a šla pomalým krokem k nim. Ostatní mě následovali. Tváře rodičů vypadaly trochu jinak. Unaveně a bledě. „Přišli jsme vás jenom pozdravit," špitl táta tiše. „Je dobře, že jste všichni spolu," radovala se mamka. Když jsem chtěla natáhnout ruku, abych se jich dotkla, byli v tu ránu pryč.

„Viděli jste to?" otočila jsem se k sourozencům. „Jak je to možné?" zeptala se Míša. „Já bych věděl," řekl Jirka. „To byly duše rodičů," pronesl. „Teď už vám to můžu říct. Co jsem se do domu nastěhoval, pořád jsem měl pocit, že je někdo se mnou. Myslel jsem si dokonce, že je to táta," vyprávěl.

„Pak jsem si řekl, že mi pracují emoce a jen si to namlouvám. Ale teď, když jsme je viděli všichni?" zaradoval se. „Tak už vím, že nejsem blázen a že duše našich rodičů dál přebývají v domě,“ vykřikl a všechny nás objal. Bylo to velmi dojemné. Mami a tati, nikdy na vás nezapomeneme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mahulena (27): Naši nerozlučnou trojku rozdělila smrt. Zesnulý kamarád to tak ale nenechal

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.