Livie (19): Bílý oblázek na rodinném hrobu zvěstoval přicházející smrt. Děsím se dne, kdy se tam znovu objeví

Moje dětství je hodně spojené s babičkou Aničkou a dědou Tondou. Každé prázdniny jsem k nim jezdila a užívala si. Ve vedlejší vesnici bydlel Aniččin bratr Jindřich. Tajil před námi, že je na smrt nemocný. Ani babička to nevěděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřiška (28): Před smrtí jsem dala mamince slib, který se mi ani trochu nelíbil. Splnit jsem ho ale musela

Na hrobě se stále objevoval stejný oblázek

Jindřich tušil, že pokud by to rodině řekl, určitě by ho nutili jít do nemocnice. Což se nakonec také stalo. Babička se to totiž jednoho dne zcela náhodou dozvěděla. Bohužel ani tak už Jindřichovi nebylo pomoci. Měsíce, které proležel doma, mu sebraly čas na léčbu. Doktoři nás připravovali na nejhorší.

Děda Tonda chodíval jednou týdně na hřbitov za svojí rodinou. Neměl nic moc na práci a procházky mu naordinoval lékař. Jednou, když jsem u nich zrovna byla, přišel domů dost naštvaný. ,,Představ si, že ten bílý oblázek už je zase na obrubě našeho rodinného hrobu. Jak je to možné? Minule jsem ho zahrabal, ale už je zase tam,“ oznámil babičce.

Netušila jsem, o čem je řeč. Babička mi to později vysvětlila. ,,Vždycky, když přijdeme na hřbitov, leží na hrobě bílý oblázek. Děje se tak od té doby, co jsem ho jednou omylem pokapala červeným voskem ze svíčky. Ať ho dáme kamkoliv, příště se stejně objeví na našem hrobu,“ řekla mi tajemně.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohdan (63): Na události oné noci nikdy nezapomenu. Daly mi naději, že posmrtný život skutečně existuje

Babička tvrdila, že mrtví dělají místo dalšímu

,,Třeba to není ten samý,“ namítla jsem. ,,Je, je pokapaný tím voskem, takže víme, že je to pořád on. Ten vosk navíc ani nejde sloupnout. Je to celé velmi zvláštní,“ řekla babička a odmlčela se. ,,A ty víš, co by to mohlo znamenat?“ zeptala jsem se. Na to už mi neodpověděla. ,,Pojď, půjdeme se tam podívat spolu,“ řekla místo toho. Velmi mě to zajímalo.

Když jsme tam přišly, skutečně na obrubě hrobu ležel bílý oblázek, stranou pokapanou od vosku dolů. Vzala jsem si ho do ruky a prohlížela si ho. Nic zvláštního na něm nebylo. Osobně jsem ho zahrabala mezi ostatní kameny. Druhý den jsme se tam s babičkou vydaly znovu. S údivem jsem k hrobu přiběhla a viděla oblázek na stejném místě, jako byl den předtím.

Babička se smutně dívala na hrob. Myslím, že přesně věděla, co se na místě odehrává. ,,Babi, tak už mi řekni, co se stane. Ty to určitě víš, ale nechceš mi to říct,“ požádala jsem ji. ,,Dobře, holčičko moje,“ začala tiše babička. ,,Podle mého soudu dělají zesnulí místo pro mého bratra Jindru. Ty sama víš, že umírá, viď?“ řekla a pohladila mě.

Mohlo by Vás zajímat:

Darja (24): Nevěřila jsem v nadpřirozeno. Dokud mě o jeho existenci přesvědčila dětská knížka

Zvěstovaná smrt se bohužel potvrdila

To nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet. Vzteky jsem kámen vzala a hodila ho za zeď hřbitova. S pláčem jsem běžela domů. ,,Ne, on neumře. Určitě to zvládne,“ vzlykala jsem. Nenapadlo mě nic lepšího než se za Jindrou vydat do nemocnice. Ležel a život ho pomalu opouštěl. Do ucha jsem mu pošeptala: ,,Neboj se, já jsem ten oblázek zahodila. Ještě není tvůj čas.“

Cestou z nemocnice jsem to znovu vzala přes hřbitov. Nevím, jak je to možné, ale oblázek na mě svítil už z dálky z našeho hrobu. Jindra za dva dny zemřel. Po jeho uložení do rodinného hrobu se kamínek už nikdy neukázal. Babička měla bohužel pravdu. Doufám, že oblázek dlouho na hrobě neuvidím, protože teď už vím, co by to znamenalo. Že je někdo další na řadě.

Mohlo by Vás zajímat:

Anička (17): Byt nám každý večer v sedm sám od sebe ožíval. Až matka našla způsob, jak to zastavit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.