Facebook
Instagram
Jana třikrát potratila, než se jí podařilo konečně na svět přivést vymodlené dítě. Tak se bála, že se něco stane, že se jí ve všem podřizovala a ustupovala jí. Bohužel až časem pochopila, že to byla špatná cesta.
Když jsem ve dvaceti otěhotněla, bylo to sice brzo, ale s Lukášem jsme se rozhodli, že si miminko necháme. Já měla obavy víc než on, myslela jsem na to, že jsme si nic neužili, a nechtěla jsem, abychom měli zkažený život, ale Lukáš mě přemluvil, že si můžeme užívat i s dítětem. Jenže jsem potratila a byl to docela šok. Nepřipouštěla jsem si, že by se mi někdy něco takového mohlo stát.
Shodli jsme se, že asi nebyl ten pravý čas a miminko k nám přijde později. Podruhé jsem otěhotněla, když mi by dvacet pět. To už se mi líbilo víc a na miminko jsme se moc těšili. Jenže já opět potratila a tenkrát jsem se z toho sesypala.
Byla jsem jak prokletá
O rok později jsem čekala další miminko a řešila s doktorem všechno možné. Po zdravotní stránce jsem prý byla zdravá a Lukáš přišel s tím, jestli to není trest za to, že jsem první miminko nechtěla, ale takovou myšlenku jsem zavrhla. Jednou večer jsem měla strašné bolesti a začala jsem krvácet. O miminko jsem přišla potřetí a byla jsem zralá na antidepresiva.
Nejsem věřící, ale tehdy jsem se modlila, aby mě Bůh netrestal. Krátce po svých dvacátých osmých narozeninách jsem měla pozitivní těhotenský test. Už jsem se bála radovat. Měla jsem strach, že se opět všechno pokazí. Každý den navíc byl pro mě požehnání, a i když jsem rodila o měsíc dřív, narodila se nám zdravá holčička Terezka. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi někdo vyndal srdce z těla a dal ho jí. Neexistovalo nic jiného než ona. Bála jsem se pokaždé, když začala plakat a také když neplakala. Všechno jsem strašně řešila s doktorkou a nechtěla nic zanedbat.
Vymstilo se mi to
Lukáš říkal, že jsem trochu úzkostlivá, ale nechtěla jsem o tom slyšet. Měli jsme konečně dítě, a to bylo nejdůležitější. Jak byla Terezka větší, bála jsem se ji pouštět i na skluzavku. V hlavě jsem viděla, jak přepadne na hlavu a bude neštěstí. Houpačka byla také horor a blbý pocit jsem měla, i když běhala po chodníku. Jednou si ošklivě sedřela nos a já probrečela celý večer. Kolikrát jsem ji prosila, aby si uklidila hračky, ale fňukala, že je unavená, a já to udělala za ní. To samé, jak začala chodit do školy. Nejdříve jsem jí pomáhala s úkoly, ale pak u toho ležela a usmívala se na mě tím nejsladším způsobem, že jsem téměř všechno dělala za ní.
Lukáš toho měl plné zuby. Říkal, že z ní vyroste rozmazlený fracek. S ničím doma nepomáhala, cokoliv si vydupala, to měla. Chtěla, abych ji neustále nosila, i když mě bolela záda, a když jsem odmítla, řvala, že pěšky nejde. Vím, že to byla chyba, jen jsem to tenkrát neviděla. Vrchol byl, když mi začala přikazovat, co mám a nemám dělat. Dělala jsem jí celá léta služku a vychovávala z ní skleníkové dítě, ale uškodilo to nejen mně, ale hlavně jí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
