Facebook
Instagram
Jirkova tchyně byla vždy jízlivá a dávala mu najevo, že si její dceru nezaslouží. Klid nenastal ani po smrti tchyně, ona totiž řádila dál. A Jirka to pocítil na vlastní kůži.
Matku mojí ženy Aničky (50) jsem opravdu moc rád neměl. O mrtvých jen v dobrém, říkal jsem si po jejím pohřbu. Ona mě ale „prudila“ i po smrti.
Tchyně mě nesnášela
Už tehdy, když mě Anička představovala svým rodičům, se její máti ke mně chovala s despektem. Rodina lékařů a právníků, do které jsem měl tu drzost cpát se já, zámečník... Už jen ten její pohled dovedl zabíjet nebo tedy aspoň ponížit.
Nic s tím nenadělala, stal jsem se manželem její dcery, otcem jejích vnoučat. Finančně nám několikrát pomohla, ale vždy jsem všechny půjčky splatil. O rodinu jsem se staral řádně a dával jsem najevo neskonalý vděk za střechu nad hlavou, kterou bychom bez rodiny mé ženy nezískali.
Každá návštěva byla pro mě utrpením, připadal jsem si jako poskok a jen jsem poslouchal, že v domě nedokážu opravit nebo zajistit to či ono. Anička mě obhajovala, protože jsem pracoval ve vlastní firmě i na našem baráku. Nemělo to cenu, „paní máma“ mě nesnášela.
Tchyně zemřela
Během jednoho roku tchyně začala chřadnout a už mi ani moc nenadávala. Tušil jsem, že se blíží její konec. Byla nemocná, Anička to nesla těžce. Nedovolil bych si proti matce své ženy vznést jedinou námitku. A po její smrti už vůbec ne.
Myslel jsem si, že se mi uleví. Moc velkou úlevu jsem ale necítil, tchyně se mi pravidelně vracela ve snech. Křičela na mě kvůli těm pár nedokončeným „projektům“ v našem domě, na které jsem neměl moc čas ani chuť. Pak mi ale nezbylo nic jiného, než se do toho všeho pustit. Dům totiž začal sám od sebe chátrat.
V garáži nám popadaly na zem všechny staré police. Strávil jsem celý víkend tím, že jsem vyráběl nové a všechno haraburdí konečně srovnal. Následovalo schodiště do sklepa, jež potřebovalo zpevnit. Jednoduše se propadlo v momentě, kdy jsem po něm stoupal. A já uslyšel chraplavý smích mrtvé tchyně....
Klid zřejmě nastane, až všechno dodělám
Rovnou jsem se pustil do práce. Nečekal jsem, až se rozdrolí kachličky v předsíni nebo až mi stříška na terase spadne rovnou na hlavu. Postupně jsem se pustil raději do všech úkolů.
Anička se nestačila divit. „Maminka by měla takovou radost, kdyby tě viděla,“ říkala dojatě. A já si odpustil poznámku, že mě vidí moc dobře. Stojí přímo nade mnou a určitě trousí jedovaté poznámky o tom, jak dělám všechno špatně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
