Karolína (46): Matkou jsem se stala pozdě, mám dítě s Downovým syndromem. Okolí mě za to odsoudilo

Máme dceru s Downovým syndromem. Myslela jsem si, že zatneme zuby a s manželem to zvládneme. Jenže mě už ničí ty srdceryvné pohledy lidí kolem. Pořád dokola poslouchám, že kdybych se nestala matkou v pokročilém věku, nemusím mít postižené dítě. Nikdo si neumí představit, jak těžké to je. Občas si říkám, jestli ty lidi vlastně nemají pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (27): Po mamčině smrti jsem si vzala do péče postiženého brášku. Je to těžší, než jsem myslela

Otěhotněla jsem v době, kdy už jsem to nečekala

S manželem Vaškem (40) se nám roky nedařilo početí. I když všechna vyšetření říkala, že jsme zdraví, zkrátka to nešlo. Já, jako starší žena, jsem věděla, že mi moc času nezbývá. Chtěla jsem rodit nejpozději v třiceti pěti letech. To se ale nestalo a já to pomalu začala vzdávat. O dva roky později jsem to vnitřně vzdala a smířila se s tím, že nebudu mít dítě.

Dál jsme spolu spali bez ochrany, ale už jsem tomu žádné naděje nedávala. Vašek z toho byl velmi smutný, protože si děti přál. Chtěl hned tři, nakonec by byl rád alespoň za jedno. Když jsem oslavila čtyřicátiny, bylo mi do breku. V hlavě se mi honily myšlenky, že kdybych rodila podle svého zbožného přání, našemu drobečkovi by dnes bylo pět let.

A pak se stal zázrak. Ve věku 43 let jsem otěhotněla. Původně jsem si myslela, že se o slovo hlásí menopauza. Měla jsem časté návaly horka, bylo mi zle od žaludku. Těhotenství bylo to poslední, co mě napadlo. Když nám ho gynekolog potvrdil, s manželem jsme samým štěstím plakali.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominik (34): Narodila se nám postižená dcera. Já zbaběle utekl, ale teď bych se chtěl vrátit

Čekali jsme dítě s Downovým syndromem

Doktor se mnou jednal na rovinu. „Už jste v pokročilém věku, bude třeba vás víc hlídat a dělat další vyšetření," řekl mi a já souhlasila. První trimestr vše poukazovalo na to, že je dítě zdravé. Až v průběhu toho druhého dostal doktor pochyby. Po velkém ultrazvuku nám sdělil, že čekáme děťátko s Downovým syndromem.

Byla to studená sprcha, kterou nikdo nečekal. Dostali jsme jak možnost potratu, tak letáky s tím, co nás čeká. Vašek mě prosil na kolenou, abychom si dítě nechali. „Tak dlouho jsme na něj čekali. Moc si přeji, abychom si ho nechali," pronesl se slzami v očích. A já s rozpaky souhlasila. Sháněla jsem si informace, abych se dopředu připravila na to, co vše nás může potkat.

Věděla jsem, že Eliška bude vypadat jinak než většina zdravých dětí. Na co se nešlo připravit, byla úroveň jejího mentálního postižení. Museli jsme to oznámit rodině, kde jsem poprvé narazila. Moje matka mě odsoudila a řekla, že jsem měla jít raději na potrat. Manželova rodina se zachovala o chlup lépe a vůbec to nekomentovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Stanislava (42): Přečkali jsme s manželem dvě těžké rány osudu. Svých rozhodnutí ale nelitujeme

Okolí nás odsoudilo

Dnes jsou naší Elišce dva roky. V mých očích je to krásné dítě, miluji ji i přes všechny strasti, které jsou s jejím postižením spojené. Trápí mě ale pohledy a komentáře lidí kolem nás. Moje matka ji nazvala zmetkem. Odmítá plnit roli babičky, takže od ní pomoc čekat nemůžu. Tchyně zase při pohledu na Elišku pláče.

Kamarádky mě odsoudily, že jsem sobec, když jsem si dítě nechala. Někdy jejich slovům propadám. Eliška i v dospělosti zůstane na úrovni osmiletého dítěte. Nikdy nebude chodit do normální školy, nebo vykonávat obyčejnou práci. Vždycky bude jiná. A já mám pocit viny. Tak moc jsem chtěla dítě, až jsem neviděla to důležité. A to štěstí svého potomka. Na slzy ale není čas. Eliška je tady, žije a potřebuje sebevědomé rodiče s otevřeným srdcem. Ale ani tak se jisté depresi ubránit nemůžu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (39): V mém těle roste dítě, které bude postižené. Musela jsem se rozhodnout, zdali mu dám život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.