Facebook
Instagram
Katka měla vždy dokonalou rodinu a jistotu ve svých rodičích. V dospělosti zjistila, že vše není zdaleka tak harmonické, jak se jí zdálo. Navíc se stalo něco, co by ji v životě nenapadlo.
Ačkoliv už jsem dospělá a roky s rodiči nebydlím, vždy jsem byla pyšná na to, že se nikdy nerozvedli. Dokonce až do mé puberty se přede mnou nikdy nehádali. Měla jsem tak pocit, že spolu nemají žádný problém.
V dospělosti mi spadly růžové brýle
Když jsem se odstěhovala, začaly se ovšem mezi rodiči objevovat různé neshody a také jsem jejich vztah najednou viděla jinak. Přestali pro mě být dokonalí. Když k nim člověk přijel na kafe, atmosféra by se dala krájet. "Děje se něco?" ptala jsem se mámy. "To víš, Kačenko, vždyť to znáš. Táta mi s ničím nepomůže, jsem na všechno sama. Nedá se s ním mluvit," říkávala neutrálně. Jak něco řekl jeden, druhý hned kroutil očima.
Tím, jaký život jsem žila já, jsem si uvědomila, jak tristní to mezi nimi je. Jak jsou si cizí, jak sice žijí v jedné domácnosti, ale vlastně každý sám. Najednou jsem si uvědomila, jak mě vychovávali v tom, že jezdit na dovolenou k moři je drahé, a tak jsme nikdy nikde nebyli. V dětství mi to přišlo normální. Teď jsem se nad tím začala pozastavovat.
Najednou se rodiče ani nepozdravili
Ani nevím, kdy se stalo, že si rodiče přestali nadobro rozumět. Najednou o sobě neřekli hezké slovo a byli na sebe neuvěřitelně zlí. Každý z nich mě využíval pro to, aby mi ukázal, že ten druhý je špatný. Stala jsem se středem jejich vzájemných pomluv a nevěděla, na čí straně stát.
Strašně se hádali. Za rok to zašlo tak daleko, že už se ani nepozdravili. Stále však žili ve stejném domě, spali ve stejné místnosti i posteli. Nerozuměla jsem tomu a často jsem to řešila. To se mámě nelíbilo. "Není to tvoje věc, Katko, máš svůj život. Pořád jsme tvoji rodiče a tohle si vyřešíme sami," tvrdila. Ale ono to není tak jednoduché. Vnímala jsem tu šílenou atmosféru a chyběla mi naše rodina.
Hádky přešly ve fyzické potyčky
Nekonečné hádky však měly zajít ještě dál. Jednoho dne jsem se dověděla, že táta mámu uhodil. Máma se o tom nechce bavit, protože se táty bojí. Kdykoliv o tom začnu, změní téma. Je pro mě těžké to přijmout, protože když k rodičům přijedu, vidím pořád toho samého tátu. Nechová se ke mně jinak.
Chtěla bych jim pomoci. Co když to zajde ještě dál? Věřím, že rodiče jsou oba dobří lidé, jen už svůj hněv a vzájemnou nesnášenlivost nedokážou ventilovat jinak. Ale co když to překročí únosné meze a nakonec si fyzicky ublíží? Nechci ani domýšlet, co se tam děje, když tam zrovna nejsem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
