Květa (54): Kladla jsem si za vinu manželovu smrt. Jednoho zvláštního večera se mi ale dostalo rozhřešení

Manželova smrt přišla jako rána z čistého nebe. Uplynulo od ní deset měsíců, ale úplné smíření v sobě stále hledám. Karel mi velmi chybí. Plně si uvědomuji, že už nikdy nebude nic jako dřív. Mohu jen doufat, že se jednoho dne znovu setkáme.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Kladla jsem si manželovu smrt za vinu

Dva dny před tím, než Karel zemřel, jsme se ošklivě pohádali. Vyčítala jsem mu, že mi doma s ničím nepomáhá a myslí jenom na sebe. Poslední dobou jsem totiž měla pocit, že má raději naše nové auto. Nehodlala jsem se mu za nic omlouvat. Ukřivděně jsem čekala, až přijde a sklopí uši. V den, kdy to měl zjevně v plánu, zemřel.

Spěchal z práce a stavil se ještě v květinářství pro obrovský puget, který už mi ale nedovezl. Místo toho mi zavolala policie, že Karel zemřel při autonehodě. V tu chvíli se mi sevřelo srdce a proklínala jsem se, že jsem tak vyváděla. Za jeho smrt jsem si dávala vinu. ,,Kdyby nespěchal domů, aby se mi omluvil, nikdy by se to nestalo,“ brečela jsem dceři na rameni.

,,Mami, ty za to nemůžeš. Byla to nehoda,“ snažila se mě utěšit. ,,Co bez něj budu dělat?“ plakala jsem. Čekalo mě mnoho nepříjemných povinností. Musela jsem dohledat nějaké dokumenty pro notáře v rámci dědického řízení. Nemohla jsem to příliš odkládat, takže jsem pár dní po Karlově smrti u sedla do křesla a probírala se dokumenty.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavla (27): Když jsem se po letech vrátila do domu prarodičů, zažila jsem něco zvláštního. Děda mi tam nechal suvenýr

Jeden večer mě navštívil a odpustil mi

Zapálila jsem si k tomu svíčku a uvařila bylinkový čaj. Tekly mi slzy, protože mezi papíry byly i naše staré fotografie. ,,Bože, jak mi chybíš,“ povzdechla jsem si. Vtom se svíčka mohutně rozhořela. Lekla jsem se, tak jsem ji raději sfoukla. Všude bylo tolik papírů, že kdyby něco chytlo, byt by byl hned v plamenech.

Jenže ona se po pár minutách znovu sama rozhořela. Mlčky jsem ji pozorovala a myslela na Karla. Vyrušilo mě, jak se dveře naproti mně samy otevřely a zase zavřely. Ne však do klapnutí kliky. Šla jsem se tam tedy podívat. Vstoupila jsem do ložnice, kde jsem spatřila na zemi fotku z naší svatby. ,,Jak se sem dostala?“ dumala jsem.

Vrátila jsem se do křesla a dohledávala bankovní výpisy a podklady k pojistkám. Pak mě cosi přinutilo znovu se podívat ke dveřím ložnice. Stál v nich Karel. ,,Není to tvoje vina. Nesmíš se za to cítit zodpovědná. Moc tě miluju a budu na tebe čekat,“ řekl a já jako bych oněměla.

Mohlo by Vás zajímat:

Květoslava (56): Na ten zvláštní telefonát nikdy nezapomenu. Pomohl mi smířit se s kamarádčinou smrtí

Naposledy se přišel rozloučit i s dcerou

Poté se jeho obraz rozplynul. Tíha na srdci postupně mizela. Pořád jsem si přehrávala obraz toho, jak Karel stojí ve dveřích a odpouští mi. Po čase se mi dcera přiznala, že dva dny po tom, co Karel zemřel, za ní přišel. ,,Někdo v jednu ráno třikrát zazvonil. Šla jsem se podívat ke dveřím, ale nikdo tam nebyl,“ prozradila mi.

,,Den předtím se mi zdál sen, jak táta zazvoní, vejde do bytu a rozloučí se se mnou. Věřím, že to byl on,“ řekla zcela vážně. Na náhody nevěřím, takže musím věřit tomu, že to byl skutečně Karel. Doufám, že mi tam nahoře drží místo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (40): Konečně jsem se dočkala polibku od své životní lásky. Bohužel ve chvíli, kdy už není návratu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.