Facebook
Instagram
Laura s Nikolou viděly jako malé holky v křišťálové kouli obraz dvou žen, které se jim podobaly. Netušily, že je to jejich budoucnost. To jim došlo až o několik let později, když se vyplnilo všechno, co kdysi viděly v kouli...
Když jsme byly s Nikolou ještě malé holky, našly jsme u její babičky na chalupě křišťálovou kouli. Viděly jsme v ní něco, co se nás mělo v budoucnu týkat. V životě by mě nenapadlo, že se to vážně stane. Otázkou je, zda se tomu dalo zabránit.
Jako holky jsme si hrály s křišťálovou koulí
Nikolčina babička bydlela na Moravě ve starém domě. Já jsem tam s Nikitou jezdila často na prázdniny. Jedny byly osudové. V krabicích na půdě jsme totiž našly křišťálovou kouli. Byly jsme zvědavé, a tak jsme si s ní po večerech tajně hrály. Jednou, když jsme ji obě držely pevně v rukách, rozsvítila se.
„Dívej, ona svítí," zbystřila Nikola. „A je celá teplá," dodala jsem. S upřenými zraky a koulí v dlaních jsme čekaly, co se bude dít. Koule se nám sama protáčela v rukách. To teplo, které z ní vycházelo, mě k smrti děsilo. Jako kdybych v ruce držela horký brambor. V jeden moment se mi udělalo špatně. Cítila jsem zimnici po celém těle, ale přitom mi hořela hlava.
Instinktivně jsem chtěla kouli shodit na zem. Povolila jsem ruce, aby sklouzla, ale ona se mě držela. Se strachem jsem pohlédla na Nikolu. Podle všeho se bála stejně jako já. Znovu jsme pohlédly na kouli a uviděly, jak v sobě promítá jakýsi obraz. Byly v něm dvě ženy asi ve věku padesáti let. A co bylo nejvíc podivné – ty ženy se nám podobaly.
Obraz z křišťálové koule se vyplnil
Ženy seděly v autě a někam jely. Řídila ta, které jsem byla podobná já. Všechno bylo tak zrychlené a zmatené. Auto sjelo ze skály a padalo dolů k řece. Když dopadlo do vody, ani jedna z nás se nehýbala. Poté už jsme v kouli viděly záběr z dalšího časového úseku, jedna z žen seděla na invalidním vozíku. Poté koule zhasla a my ji pustily na zem.
Tehdy jsme se shodly na tom, že to bylo víc než divné. Od toho večera jsme si s koulí již nehrály. Obě nás to velmi vyděsilo. A jak roky plynuly, my jsme na tento zážitek zapomněly. Staly se z nás dospělé ženy a založily jsme rodiny. Na příhodu s koulí na půdě jsem si vzpomněla až po tom, co jsme s Nikolou měly autonehodu.
Učíme se žít se svými handicapy
Jely jsme na třídní sraz a já jsem řídila. Z nehody si vybavuji jen moment, kdy narážíme do svodidel a padáme dolů ze skály. Zbytek mi hlava vytěsnila. A co bylo dál? Nikole musela být amputována pravá noha. A já skončila na vozíčku. V tu chvíli mi došlo, co jsme viděly kdysi dávno.
Nikdy se nedozvíme, zda jsme svému osudu mohly zabránit. Nebo jestli by se to stalo, i kdybychom to neviděly. Neznáme odpovědi na žádnou z našich otázek. A že jich je... Obě se stále učíme žít se svými zraněními. Já jsem se po té příhodě začala zajímat o esoteriku a léčitelství. Učím se léčit pomocí kamenů. Myslím, že můžeme být rády, že jsme to vůbec přežily. Upřímně by mě zajímalo, co bychom v kouli viděly dnes. Ale babiččin dům už dávno odvál čas a místo něj je bytovka.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
