Facebook
Instagram
Svatba by měla být radostnou událostí v životě každého. Dva zamilovaní lidé si při ní vyznávají lásku, a proto by to mělo být hlavně o nich. Lídini rodiče si to ale nemyslí. Do příprav mluví dceři víc, než by se jí líbilo.
S Patrikem (31) se známe sedm let. Společně bydlíme skoro pět let a kromě občasných hádek si nemůžeme ve vztahu na nic stěžovat. Oba chodíme do práce a v létě se snažíme co nejvíce cestovat a trávit čas s kamarády. Jsme normální mladý pár, který si jednoho dne chce najít vlastní bydlení a založit rodinu.
Žádost o ruku mě překvapila
Nikdy jsem o svatbě nesnila tak, jak to mají jiné ženy. Nebrala jsem ji jako něco, co prostě musím mít. Ale čím víc kamarádek a kamarádů se zasnoubilo a stále častěji jsme chodili na svatby, tím víc jsem si říkala, že by mi nevadilo se také vdát.
A proto když mě Patrik požádal o ruku, byla jsem nadšená. Vcelku jsem se těšila na plánování veselky. Za tu dobu, co jsme obcházeli všemožné svatby, jsem už měla jasno, co chci, a co ne.
Rodiče mi do mých plánů hned začali mluvit
Mým rodičům jsme samozřejmě zásnuby oznámili. Byli upřímně nadšení. Oběma nám pogratulovali a hned se nás ptali, jak má svatba vypadat a kdy má být. „S Patrikem jsme se dohodli, že čím dřív, tím líp. Měla by být za dva měsíce na konci srpna, doufám, že přijdete,“ sdělila jsem jim. „Na konci srpna? To nestihnete nic připravit! Jak chcete naplánovat celou svatbu za dva měsíce? Vždyť nemáte vůbec nic domluvené,“ vyděsila se máma.
Jelikož jsme se s Patrikem chtěli malou svatbu, žádné velké přípravy nás čekat neměly. Na obřadu mělo být maximálně dvacet lidí, měl se konat v přírodě a na závěrečnou párty jsme si pronajali chatu. Nějaké trapné novomanželské hry nebo obrovský zástup lidí, kteří nás ani neznají, jsme na svatbě nechtěli. Chtěli jsme malý rodinný obřad s pár kamarády.
Mluví mi do její organizace
Když jsem své plány sdělili rodičům, zděsili se. „To chceš pozvat tak málo lidí? To nedělej, vždyť víš, jak je důležité, aby tam byla celá rodina! Nemůžeme někoho nepozvat. Co třeba dcera tátova kolegy? Byli jsme jí na svatbě, tak ji musíme pozvat,“ začala na mě dotírat máma. To už jsem byla pěkně naštvaná, tak jsem jí odsekla: „Proč bych na svoji svatbu měla zvát ženskou, kterou jsem viděla jednou v životě?“ Na to už neodpověděla, ale bylo vidět, jak je naštvaná a naše návštěva u rodičů rychle skončila.
Po odjezdu se mi celý náš rozhovor rozležel v hlavě a bylo mi líto, že jsem byla na rodiče tak hnusná. Ale já nechci mít na svatbě několik desítek lidí a nechápu, proč to je pro rodiče tak důležité. Nesnesu, že musí být pořád po jejich. Doufám, že se na mě za to nenaštvou a neodmítnou tam dorazit. To by mě opravdu mrzelo.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
