Lucie (32): Těžko se tomu věří, ale zelenomodré světlo nad postýlkou mé dcery je asi děda

Říká se, že když na něco hodně myslíte, můžete si danou věc přivolat. A já mám takový pocit, že se mi to podařilo. Když jsem intenzivně myslela na svého dědečka, nad dceřinou postýlkou se zjevilo zelenomodré světlo. Domnívám se, že to byl právě můj děda Lumír, který se na ni přišel podívat.

Mohlo by Vás zajímat:

Judita (42): Děti tvrdily, že v jejich pokoji straší. Nevěřila jsem jim, dokud jsem neměla ten příšerný sen

Lumír poznal jen jednu pravnučku

I když už byl Lumír nemohoucí, snažil se ze všech sil, aby viděl všechny své pravnučky. Bohužel stihl zažít jenom starší Dášu (4). Ona jej milovala a jeho smrt pro ni byla jen těžko pochopitelná. Nevím jak vy, ale já svým dětem tvrdím, že když někdo umře, odchází do nebíčka, odkaď na nás dohlíží.

Dáša tomu kupodivu věří a já tak nemusím vysvětlovat okolnosti kolem smrti. Elišku (2) už Lumír bohužel nestihl. Zemřel v den, kdy se narodila. Někdy si říkám, jestli to nebylo naschvál. Někde jsem se dočetla, že si lidé vzájemně uvolňují místo na tomto světě. Lépe řečeno - život za život.

Rok a půl spaly holky v jednom pokoji. Když začala Dáša chodit do školky, dostala svůj vlastní pokoj. Eliška zůstala ve starém. Ve dvou letech už neměla se spaním žádný problém. Jsem s holkama často sama, protože manžel jezdí po světě. A zrovna při jednom osamoceném večeru jsem si zavzpomínala na dědečka Fanouška.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (34): Dědeček se nedočkal své pravnučky, a tak se na ni přišel podívat po smrti

Jednoho večera jsem vzpomínala na dědu

Uložila jsem holky do postýlek, přečetla jim pohádku a odebrala se do ložnice. Je zvykem, že jim oběma nechávám na škvíru otevřené dveře. Ležela jsem v posteli a myšlenkami se vrátila do minulosti. Myslela jsem na dědu a na to, jak moc mi chybí. Jiné myšlenky jsem v hlavě neměla. Dokonce mě to tak dostalo, že jsem sáhla po starých fotografiích.

Plakala jsem nad nimi a tiše si pro sebe promlouvala. „Tak moc mi chybíš, dědečku. Škoda, že holky nevidíš. Jsou tak šikovné..." vzlykala jsem. A na malý okamžik jsem se zasnila. Z rozjímání mě vytrhlo světlo, které vycházelo z Eliščina pokoje. Napadlo mě, že je vzhůru a rozsvítila si lampičku.

Když jsem vstoupila, dcera spokojeně dřímala. Nad její postýlkou se rozprostíralo zelenomodré světlo. Osvítilo celý pokoj, ale dceru neprobudilo. Místo toho, abych ji vytáhla z postýlky a vzala k sobě, světlo jsem pozorovala. Nešel z něj strach, ani nic zlého. Naopak. Uklidňovalo mě. Cítila jsem z něj povědomou energii.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (40): Děti tvrdily, že mají v pokoji zlého psa. Nevěřila jsem jim, dokud nenamalovaly ty obrázky

Zelenomodré světlo je možná děda

„Jé, to je Lumír," vyhrkla najednou Dáša, která strčila hlavu do dveří. „Za mnou taky občas chodí," dodala. „Proč si myslíš, že je to on?" zajímalo mě. „Vidím ho v tom světle," řekla radostně a zamávala. Já viděla pouze světlo. Sedly jsme si na koberec a se zatajeným dechem jsme to světlo pozorovaly. Dáša po chvíli klidně usnula.

Já se toho nemohla nabažit. Ta představa, že je to skutečně nějaká forma dědečkovy duše, mě hřála u srdce. Nakonec jsem se ani já spánku neubránila a usnula jsem. Ráno jsem se cítila jinak. Jako kdybych v sobě našla smíření. Od té doby jsem světlo viděla ještě dvakrát. Vždycky si lehnu k dceři a snažím se užít si dědovu přítomnost.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Darek (33): Spatřil jsem tátu, jak sedí pod svou oblíbenou jabloní. Díky tomu vím, že nás nikdy neopustil

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.