Facebook
Instagram
Lucka s Verčou byly ještě nedávno kamarádky. Pak Lucka odletěla s rodinou na dovolenou a Verča jí měla hlídat zvířata. Protože ale byla závistivá, chtěla Lucce nějak ublížit. Nenapadlo ji nic lepšího, než vypustit králíky a tvrdit, že utekli.
V našem satelitním městečku jsem před deseti lety potkala bývalou kolegyni z práce. Bylo to velmi milé shledání. Postupem času se z nás staly kamarádky. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nedávná událost mi ale otevřela oči.
Měla jsem pocit, že Verča s námi soutěží
S Verčou (44) nás spojovalo hodně. Podobný životní styl i věk našich dětí. Netrvalo dlouho a z obyčejných procházek se stalo něco víc. Naše rodiny spolu začaly trávit víkendy a po čase i dovolené. Jezdili jsme spolu na hory i k moři. My s Pepou (45) jsme tím byli nadšení, protože jsme k sobě roky hledali někoho, jako byla Verča s Mirkem.
Je fakt, že jsem občas měla pocit, že Verča s námi soutěží. Když jsme si pořídili bazén, netrvalo to ani týden a už ho měla také. Tak to bylo i s držákem kol na auto či vířivkou. Doma jsme se tomu s Pepou smáli, že se nás vždy snaží dohnat. Přitom z naší strany nešlo o žádný souboj. Oba vyděláváme dost peněz, takže si zkrátka chceme některé věci dopřát.
Verča se vždycky snažila přijít na to, kolik bereme. Pokládala nám rafinované otázky, ale jasnou odpověď nikdy nedostala. My totiž máme s Pepou své zásady. A jednou z nich je, že o svých příjmech s nikým nemluvíme. Koneckonců, co je komu do toho? Nás také nezajímají poměry druhých. Jenže Verče to zjevně hodně leželo v žaludku.
Dala jsem jí na starost naše zvířata
Tento rok jsme spolu byli na dvou dovolených. Plánovali jsme i třetí. Chtěli jsme s Pepou letět k moři. Nabídli jsme tedy Verče a Mirkovi, jestli nechtějí letět s námi. Verča tvrdila, že jim to pracovně nevychází. Tak jsme s dětmi cestovali sami. Jen jsme Verču požádali, aby nám krmila želvy, králíky a psa.
Šlo o to dát králíčkům jednou denně krmivo, želvám salát a psa pouštět na zahradu. Byli jsme pryč devět dní. Dovolená se skvěle vydařila. S Verčou jsme si psaly. Tvrdila, že je všechno v pohodě. Cestou z letiště jsem měla zvláštní pocit, který jsem si ale neuměla vysvětlit. Když jsme přijeli domů, hned jsme šli za zvířátky.
U králíkárny mě čekal šok. Byla totiž prázdná. Okamžitě jsem běžela k Verče, která bydlí o ulici dál. Bušila jsme jí na dveře. ,,Čau, kde máme králíčky?“ ptala jsem se ustaraně. Verča se s na mě podívala s podivně škodolibým úsměvem a pronesla: ,,No, víš, oni nám utekli.“ ,,Jak utekli? A kam?“ nevěřila jsem svým uším.
Schválně nám vypustila králíky
,,Sami si otevřeli dvířka a přes noc utekli,“ řekla suše. ,,A kdy to bylo? Hledali jste je?“ začínala jsem zuřit. ,,Hledali, ale nenašli jsme je. Je mi to líto,“ řekla a vrátila mi klíče od baráku. Když jsem to říkala Pepovi, byl vzteky bez sebe. ,,To je lež, že by si to králici otevřeli sami. Nikdy předtím to neudělali. Verča je pustila,“ vznesl obvinění.
,,Myslíš? Proč by to dělala?“ ptala jsem se udiveně. ,,Proč? Protože nám závidí,“ zuřil Pepa. Znovu jsem šla za Verčou. Měli otevřené okno v kuchyni a nevěděli o mně. Slyšela jsem, jak se s Mirkem smějí. ,,Ona mi to spolkla i s navijákem, že ti králíci utekli. Chápeš to, jak je blbá?“ smála se Verča. Od toho dne šlo naše přátelství do kopru. Nechápu, proč se mi mstí takovým způsobem. Závist je vážně strašná věc.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
