Facebook
Instagram
Martina a Karel měli stejný pohled na život. Když si spolu začali budovat domov, Martina koupila do bytu veškerý nábytek. Jenže jednoho dne ji doma čekal šok a ona Karla opustila. Aby neodešla s prázdnou, dal ji Karel alespoň malou útěchu na cestu.
Karla jsem potkala na svatbě své sestřenice, byl mi moc sympatický. I když svatba byla pěkná, my dva jsme si notovali v tom, že manželství je zastaralá instituce. Po svatbě jsme šli na rande a od té doby jsme spolu chodili.
Společné bydlení
Bylo to fajn, i když jsme se vídali málo kvůli práci. Asi po roce jsme si vyhlídli byt. Dalo se v něm hned bydlet, ale Karel si usmyslel, že se udělá nová podlaha a okna. Jenže jakmile se začalo dělat toto, napadlo ho, že by se mohly vyštukovat zdi, zbourat kuchyň, koupelna a v ní chtěl velkou zděnou vanu. Přišlo mi to přehnané, protože byt nebyl náš, ale Karel říkal, že skoro náš je, koupili jsme si totiž dekret za půl miliónu. Majitel se změnami souhlasil a neměl v plánu nás nikdy vystěhovat.
Karel si půjčil peníze a něco dal ze svého. Skoro celou rekonstrukci zaplatil sám a já pro změnu nakoupila veškerý nábytek. Nastrkali jsme do toho hodně peněz a trvalo dlouho, než jsme se nastěhovali. Ale když už jsme v něm konečně bydleli, bylo to úžasné. Jakmile už jsme měli svoje hnízdečko lásky, Karel přišel s tím, že jednoho dne nastane čas i na svatbu a děti. Dost mě to překvapilo, ale ta myšlenka se mi líbila.
Rychlý konec
Jenže Karlovi se po nějaké době přestalo dařit v práci, obchod mu nešel a on měl deprese. Já jsem se naopak snažila ještě více pracovat, abychom měli peníze navíc. Zůstávala jsem v práci každý den dlouho a vracela se pozdě. Jednou jsem ale skončila dřív, nakoupila pizzu a chtěla si s Karlem udělat příjemný večer. Jakmile jsem vešla do bytu, uslyšela jsem ženský křik. Letěla jsem do ložnice a našla Karla s cizí ženou. Zíral na mě jako blázen a já utekla ven. Za pár hodin jsem se vrátila a okamžitě se s ním rozešla. Sbalila jsem si kufr a šla do hotelu.
Nechtěla jsem s ním mít nic společného
Během týdne jsem si našla menší byteček a přestěhovala se. Zajímalo mě, jestli se s Karlem nějak vyrovnáme, ohledně toho, co jsem kupovala. Ale sdělil mi, že on mě nevyhazuje, to já odcházím a on nemá peníze, aby mě vyplatil. Nechtěla jsem žádný nábytek, Bůh ví, kde všude to dělali a nechtěla jsem, aby mi ho cokoliv připomínalo. Jediné, co jsem si chtěla vzít, byla toaletka, kterou jsem měla v ložnici. Ale Karel se zachoval jako blázen. Postavil se před ni a bránil ji tělem, že mi ji v žádném případě nedá. Hodí se mu tam a bude pro ni v budoucnu využití. Nasupeně jsem odkráčela do výtahu a když se za mnou zavíraly dveře, Karel je otevřel a podal mi papírovou lampu z obýváku za pár stovek. „Tak aspoň tady máš,“ řekl a odešel.
Chtělo se mi brečet. Lampa byla větší než já a přišla jsem si jak ztroskotanec. Když jsem si večer lehla s knížkou a chtěla si tu lampu rozsvítit, zjistila jsem, že ten zmetek si vzal žárovku. To už jsem se musela smát, chudák příští budoucí přítelkyně.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
