Facebook
Instagram
Miladina sestra byla vždycky podivínka. Stranila se lidí a skoro s nikým nemluvila. Kromě Milady. Ta k ní chodila pravidelně na návštěvu, aby jí donesla nákup nebo ji potěšila pár slovy. Kdyby tušila, co si pro ni osud přichystá, možná by do sestřina domu nepřicházela s takovým klidem.
Moje mladší sestra Lenka byla vždycky trochu jiná. Skoro nemluvila a neměla ráda lidi. Vedla velmi smutný a osamělý život.
Sestra přestala mluvit i se mnou
Dokud Lenka ještě chodila ven, byl její stav únosný. Existovala jen hrstka lidí, se kterými dokázala promluvit. Kromě mě to byla například naše teta. Ta ale bydlí daleko, takže jsem sestřin uzavřený svět narušovala svými návštěvami prakticky jen já. Nakupovala jsem jí jídlo a pomáhala jsem jí starat se o už tak dost zchátralý domeček.
Mé návštěvy ale neprobíhaly v nikterak družném duchu. Při té předposlední seděla Lenka u okna a skrze záclonu se dívala ven, zatímco já jsem se s ní snažila mluvit. „Jak se máš? Nepotřebuješ něco?“ tázala jsem se. Lenka se ani nehnula, jako by mě vůbec nevnímala. Položila jsem jí uvařené jídlo na stůl, ale bylo mi jasné, že se ho ani nedotkne. Bylo mi z toho smutno.
Když přestala mluvit i se mnou, bála jsem se nejhoršího. Rozloučila jsem se s ní a slíbila jsem jí, že zase přijdu. Doma jsem se svěřila manželovi, že ze sestry nemám dobrý pocit. „Měli bychom ji naložit do auta a odvézt do ústavu. Vážně se o ni bojím,“ řekla jsem. Manžel s tím neměl problém. Pobídl mě, abych tomu dala ještě pár návštěv, a pokud to bude stejné, odvezeme ji.
V očích neměla žádný život
Šla jsem za Lenkou za dalších pár dní. Znovu jsem ji našla, jak sedí u okna. V domě se od té doby nic nezměnilo. Jídlo, které jsem jí položila na stůl, už bylo obalené plísní. „Proč nejíš? Co se to s tebou děje? Musíš se mnou mluvit!“ spustila jsem na sestru. Obešla jsem stůl a vyrazila k ní. Věděla jsem, že nemá ráda fyzický kontakt, ale už jsem se na ni nemohla dívat.
Už jsem natahovala ruku, že ji pohladím, když tu se na mě podívala. Byla úplně bledá. V jejích očích nebyl žádný život. Rozbrečela jsem se a prosila jsem ji: „Leni, musím tě odvézt do nemocnice. Tvůj stav už je vážný.“ Jak jsem na ni mluvila, přišlo mi, že vidím skrz ni. Přistoupila jsem ještě blíže, abych se jí dotkla.
Ucukla a začala se ztrácet. Promnula jsem si oči, protože jsem měla pocit, že asi blázním. Vždyť to není možné, říkala jsem si. „Skočím pro manžela a odvezeme tě, počkej tady,“ ubezpečila jsem ji. Běžela jsem domů a vše jsem za horka vyklopila manželovi. Sedli jsme do auta a jeli k sestře. Když jsme vešli dovnitř, u okna nikdo nebyl. Prošli jsme celý dům, ale sestra nikde.
Policisté mi sdělili, že sestra je už 14 dní po smrti
Sestru jsme nikde nemohli najít ani druhý den. Nahlásila jsem to na policii, která vyhlásila pátrání. Sestru našli v lese. Bohužel mrtvou. Oběsila se na stromě. Já jsem se zhroutila. Když mi ale řekli, že už je po smrti minimálně čtrnáct dní, nevěřila jsem jim. „Byla jsem u sestry minulý týden a to ještě byla naživu,“ bránila jsem se. „To se asi pletete, protože podle pitvy už byla mrtvá,“ sdělil mi policista.
Manžel jim potvrdil, že jsem za sestrou jezdila a mluvila o ní jako o živé. Policejní protokol ale hovořil jasně. V době, kdy jsem jí pokládala jídlo na stůl, Lenka nežila. A to, co jsem viděla v křesle u okna, byl nejspíš její duch. Skončila jsem na nějaký čas na antidepresivech. Nikdy se z toho asi nevzpamatuji.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
