Patrik (45): Vždy jsem věřil, že duše po smrti odejde z těla. Moje víra mi to dovolila na okamžik vidět

Přál bych každému zažít to, co jsem zažil já. Bohužel, nejedná se o veselý příběh. Jen bych si moc přál, aby si lidé připustili, že posmrtný život existuje, a proto se nemusí smrti tolik bát.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (30): Můj malý syn si myslí, že už tu jednou byl. Začínám tomu věřit

Věřím v to, čemu se jiní smějí

Jsem zcela obyčejný chlap v letech, kterého vždy zajímal posmrtný život. Veřejně jsem se o tom nikdy s nikým moc nebavil, ale moje žena to o mně věděla. Líbila se jí moje teorie, že se po smrti jednou sejdeme.

Když jsem jí vyprávěl příběh o tom, jak jsem jako malý kluk potkával bytost u nás v domě, nevěřila mi. Já tenkrát věděl, že je to moje babička, která odešla na druhý břeh. Když umírala, říkala mi, abych netruchlil. Přijde za mnou zpátky, jen se budu muset pozorně dívat, protože možná bude mít jinou podobu.

Jednoho listopadového odpoledne jsem měl ošklivý úraz, který mě připoutal na několik dní na nemocniční postel. Na pokoji jsem byl první dny sám. Pak mi tam dali muže, který nevypadal vůbec dobře.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (25): Koupila jsem auto po zemřelém, mám pocit, že mě hlídá. Jednou mi dokonce zachránil život

Muž vedle mě umíral

Druhý den začal v jednu chvíli velmi křičet a halekat. Bylo mi z toho smutno a soucítil jsem s ním. Doktoři vždy přišli, podali mu léky a byl chvíli klid. Nejhorší to bylo večer. Jeho bolestivý křik a sténání mě ničilo. Měl jsem pocit, jako kdyby bojoval sám se sebou. Zdálo se mi, že nad jeho postelí něco vidím. Chvílemi to vypadalo jako malý černý mráček.

Snažil jsem se na něj promlouvat. Tušil jsem, že možná umírá, asi už byl jeho čas. Mluvil jsem na něj klidným hlasem, aby se nebránil. Muž nepoužíval slova, jen sténal. V tu chvíli by se hodilo, kdyby u nás sedělo nějaké médium, které by mu s odchodem pomohlo.

Nakonec ho přeložili na jiný pokoj, který byl kousek od toho mého. Jeho sténání nabralo na větší intenzitě. Stále jsem měl pocit, jako kdyby byl se mnou v pokoji. Trvalo to asi dva dny, než muž utichl navždy. Prý se ho snažili oživovat, ale neúspěšně. Měl jsem v pokoji nad dveřmi kříž, ke kterému jsem se za muže chtěl pomodlit.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (27): Nevěřila jsem matce, když mi říkala, že každý z nás má svého anděla strážného. Ten můj mi zachránil život

Zahlédl jsem jeho duši

Dlouze jsem se na kříž zadíval, když najednou přes něj prolétl již zmíněný malý černý obláček. Byla to duše toho muže. Cítil jsem to. Muž podle mého soudu skutečně vedl vnitřní boj, protože nechtěl ještě zemřít. Přesně nevím, co se mu stalo, ale vyšší moc rozhodla o tom, že už je čas odejít.

Když mě propustili domů, vyprávěl jsem to své ženě. Nečekal jsem, že by mi uvěřila. Byl jsem ale překvapen. Rozplakala se a řekla: „Já ti věřím. Teď vím, že až přijde i náš čas, budeme spolu i nadále.“

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (23): Koupila jsem si byt od jedné stařenky. Nic lepšího mě nemohlo potkat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.