Romana (36): Zoufalé volání mého zemřelého otce mě děsilo. Nakonec jsem našla způsob, jak jeho duši dopřát klid

Romana (36): Zoufalé volání mého zemřelého otce mě děsilo. Nakonec jsem našla způsob, jak jeho duši dopřát klid
Zdroj: Freepik.com

Romana se do poslední chvíle starala o svého nemocného otce, který měl rakovinu. Když zemřel, bylo to velmi smutné. Romana ale dál slýchala jeho volání. Nakonec dopřála jeho duši klid. Jak se jí to podařilo?

Šárka Žižková
Šárka Žižková 27. 12. 2020 17:00

Měla jsem jisté zdravotní problémy, které mě na měsíc upoutaly na nemocniční lůžko. To, že je na tom otec ještě hůř, byl pro mě šok.

Vzala jsem tátu k sobě

Už když jsem do nemocnice nastupovala, věděla jsem od táty, že má rakovinu. Nepřála jsem si nic jiného než se vrátit zpět domů a být tam pro něj. Nakonec jsem svůj pobyt ukončila dříve, protože se to tam nedalo vydržet. Podepsala jsem reverz, i když jsem měla veliké bolesti. Jela jsem rovnou za otcem, protože jsem věděla, že mi dá léky na bolest. Za ten měsíc, co jsme se neviděli, velmi sešel. Skoro jsem se ho lekla. Vypadal špatně.

Rozhodla jsem se, že si tátu vezmu k sobě domů a budu se o něj starat. Stejně jako já i on odmítal ležet v nemocnici. Už druhý den mi bylo ale lépe, nakonec jsem si žádné léky brát ani nemusela. Dokázala jsem se o tatínka postarat. Oba jsme věděli, že den jeho odchodu se blíží. Byl slabý a pořád unavený.

Volání otce

Stalo se pravidlem, že vždy ve dvě ráno mě volal: „Romanko, pojď si pro mě, potřebuji na záchod.“ Bylo to vždycky na vteřinu ve stejný čas. Špatně se pohyboval, takže jsem ho skoro nesla. Vážil jak pírko, takže jsem to zvládla. Pohled na bezmocného tatínka, který čeká na smrt, byl pro mě zničující.

Zemřel po měsíci, co jsme spolu bydleli. Já věděla, že si poslední dny nic jiného nepřál, proto jsem to brala tak, že už ho alespoň nic nebolí. Týden po pohřbu jsem ale přesně ve dvě ráno zaslechla to stejné volání, jako když táta ještě žil. Zjevně moje podvědomí, které bylo na tento čas naučené, mi vnutilo myšlenku, že mě táta volá.

Bylo to ale každou noc. Někdy jsem se nechala zmást a šla do pokoje, kde ležíval. Vždy se stalo něco zvláštního. Třeba jen upadl kousek listu z květiny nebo problikala lampička, která byla vypnutá. Pokoj byl tatínkem cítit, a to mě ještě více mátlo. Napadlo mě, že jeho duše je stále spojena s tím pokojem.

Zádušní mše

Noční volání trvalo pět měsíců. Když mě jednou ve dvě ráno vzbudilo zaklepání na dveře bytu, lekla jsem. Šla jsem ke dveřím a kukátkem jsem se dívala, kdo tam je. Nikdo tam nestál. Ve stejnou chvíli jsem opět zaslechla volání otce z pokoje. Kdo to nezažije, to nepochopí. Je to zvláštní pocit. Táta byl pořád se mnou.

Nakonec jsem se rozhodla, že zajedu za knězem, kterému jsem se svěřila. Mého otce také znal. Souhlasil se mnou, táty duše byla stále mezi námi. Kněz mi nabídl, že mi vysvětí byt a společně provedeme zádušní mši. Myslím, že to skutečně pomohlo. Volání ustalo. Doufám, že už má tatínek klid a jeho duše také. Po té ošklivé nemoci si to zaslouží.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz. 

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Související články

Další články