Facebook
Instagram
Když onemocněl, dostal Rupertův tchán divný pocit. Ač jeho nemoc nebyla smrtelná, byl si jistý, že se jeho konec blíží. Jednu noc Ruperta navštívily tři temné postavy, které mu daly najevo, že tchán skonal.
Jestli někdo nevěří na věci mezi nebem a zemí, jsem to já. Totální odpůrce všeho, co má nádech nadpřirozena. O to těžší je pro mě najít odpověď na otázku, proč zrovna já viděl posly špatných zpráv.
Tchán tušil, že umře
Nikdy se mi nepřihodilo nic, na co bych neznal odpověď. Věci měly vždycky nějakou logiku. Až na jednu, která se mi stala před třemi lety. V té době onemocněl otec mé manželky Věrky. I když jeho prognóza nebyla růžová, smrt se v souvislosti s jeho nemocí neskloňovala.
S tchánem jsem měl dobrý vztah. Určitě lepší než s vlastním otcem. Dokud byl zdráv, chodili jsme spolu na ryby nebo na pivo. Byl jsem za náš vztah vděčný. Když onemocněl, trochu mě to vzalo, protože to byl zkrátka dobrý chlap.
Od chvíle, co jsem věděl, že není zcela zdráv, jsem nebyl ve své kůži. Svírala mě myšlenka, co když to nedopadne dobře. Tchán mi navíc často naznačoval, že ví, že co nevidět umře. Současně s tím mě žádal, abych si jeho slova nechal pro sebe. Nebylo nutné Věrku děsit a já to respektoval. Naše rozhovory na téma smrti nás ještě více sblížily.
V noci přišli poslové špatných zpráv
Tu noc, kdy přišli poslové, jsem spal s Věrkou v ložnici. Vzbudil mě neznámý zvuk. Klika od dveří klapla jinak, než bylo zvykem. Sedl jsem si na postel. Zrak mi hned padl na tři temné postavy v rohu místnosti. Podle všeho to byli muži. Každý byl zahalen v černém plášti s kápí na hlavě. První, co mě napadlo, bylo, že to jsou mniši.
Něco si šuškali. Snažil jsem se rozluštit, co asi říkají. Bohužel mluvili tak potichu, že jsem neměl šanci. Zaslechl jsem jen jedno slovo: ,,Exitus.“ Bylo zrovna 4:44. Poté se na mě všichni tři otočili, pokývali hlavami a zmizeli. Vyděšeně jsem se dál díval na prázdné místo.
Usnout se mi nepodařilo, stále jsem přemítal, co jsem viděl, ale hlavně proč jsem to viděl. V sedm hodin ráno zvonil Věrce telefon. Přišla ta nejsmutnější zpráva. Když hovor zvedla, zvolal jsem: ,,Exitus!“ Věrka se na mě s pusou dokořán zadívala a hned nato jí začaly téct slzy. ,,Táta,“ rozplakala se. ,,Ti mniši. Přišli mi říct, že tchán umřel,“ zamumlal jsem tak, aby to Věrka neslyšela.
Potřebuji vědět, proč si vybrali zrovna mě
Později, když jsme se dozvěděli čas tchánova úmrtí, zažil jsem další šok. Skonal ve 4.44. Ve stejnou chvíli, kdy jsem viděl a slyšel ty mnichy. Určitě to není náhoda. To uznám i já, který na takové věci nevěřím.
Vadí mi jen, že neznám odpovědi na spoustu otázek. Proč si zvolili zrovna mě? Jak to, že jsem se vzbudil já, a ne Věrka? Od tchánovy smrti se mi zjevili ještě dvakrát. Cítím, že se mi snaží sdělit, abych se pokusil s tchánem komunikovat. Kdybych jen tušil, jak toho dosáhnout, už bych s tím začal. Až teď mi dochází, že byl vážně jako můj táta.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
