Facebook
Instagram
Sebastián nikdy nebyl dobrým člověkem. Myslel jen na sebe a své pohodlí. Jednoho dne šel neochotně pomoci kamarádce hledat ztraceného psa. Měl smůlu, zasáhl ho blesk. Možná měl vlastně štěstí. Změnil se.
Ten, kdo mě zná a měl by o mně něco říct, nepoví nic hezkého. Ještě do nedávna jsem byl zákeřný a pomstychtivý člověk. Nikomu jsem nepřál nic dobrého, doma jsem bral rodičům peníze. Ti mě svého času zavrhli.
Kamarádka po mně chtěla pomoc
Pro mě byly vždycky důležité peníze. Bez nich jsem si připadal nemožně. Mám pár kamarádů, kteří si na moji povahu zvykli a brali mě takového, jaký jsem byl. Nebudu se tajit ani tím, že rád střídám ženy, ale žádnou si k sobě nepustím. Mojí životní náplní jsou peníze, ženy a zábava.
Jednoho dne mi volala kamarádka, že venčila psa na poli a on se jí zaběhl, protože hrozně zahřmělo. Prosila mě o pomoc. Zrovna mě. Při pohledu ven jsem vážně neměl chuť někde v bouřce hledat nějakého psa. Tvrdila, že jsem jediný, kdo jí zvedl telefon. Nakonec jsem jí pomohl, ale nechuť jsem jí dal najevo.
Venku bylo jako před koncem světa. Silně pršelo a lítaly blesky, že jsem se necítil moc bezpečně. Rozdělili jsme se, aby byla větší šance psa najít. Rozhodl jsem se, že raději poběžím. Její pes na mě z ničeho nic vyskočil z vysoké trávy. Volal jsem na Kláru: „Už ho mám!“
Uhodil do mě blesk
Přesně v ten moment do mě uhodil blesk. To, co teď píši, vím už jen z vyprávění. Zavolala mi sanitku a já si pobyl pár dní v nemocnici. První, koho jsem viděl, když jsem otevřel oči, byli rodiče a Klára. Máma brečela radostí, že žiju. Moc jsem si toho nepamatoval, tak mi museli všechno osvětlit.
Byl jsem v nemocnici ještě na pozorování. Těšil jsem se, až půjdu domů. Jakmile jsem začal normálně fungovat, cítil jsem se ale jinak. Lépe. Když jsem šel po ulici, byl tam muž bez domova a před sebou měl klobouk, automaticky jsem mu tam hodil peníze. Nikdy jsem nic takového neudělal.
Starší paní jsem pomohl do autobusu, malé holce utekl míč, tak jsem ho honil po ulici. Občas jsem měl v hlavě záblesk toho, jaký jsem byl. Divil jsem se, proč jsem se vždy choval jako největší sobec na světě.
Byl to osud
Klára mi chtěla poděkovat za pomoc při hledání psa. Pozvala mě k sobě na oběd. Známe se roky, ale až teď jsme si krásně popovídali. Já si uvědomil, že ji mám vlastně rád, ale jinak než kamarádku. Ona se mi sama přiznala, že po tom, co do mě uhodil blesk, si uvědomila, že mě miluje.
„Bude to znít šíleně, ale od té doby, co se ti stalo to neštěstí, jsi jiný. Stal se z tebe lepší člověk,“ zašeptala do ticha. Měla pravdu. Byl jsem někdo jiný. Možná to byl osud. V ten den jsem jako jediný z party zvedl telefon a šel pomáhat. Bylo to poprvé v mém životě. Vyplatilo se to, změnilo mi to život.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
