Facebook
Instagram
Simona v sobě našla sílu a napsala nám svůj smutný příběh. V minulosti byla znásilněna. A i přes skutečnost, že pachatele dopadli, je její život v troskách. Přišla o práci i manžela. Žije ve strachu a nevidí ze své situace žádné východisko.
O znásilnění jsem vždy jen četla. Neuměla jsem si představit, jaká muka musí takto zraněná žena prožívat. Kdybych jenom tušila, že se to jednoho dne stane i mně...
Chodila jsem z práce přes park
Nikdy jsem se nebála chodit domů za tmy. Naopak, vzbuzovalo to ve mně pocit vzrušení. Někdy byl noční park vážně krásný. Byl zcela prázdný a tichý. Chodila jsem jím od chvíle, kdy jsem nastoupila do práce, což bylo hned po střední škole. Bydlela jsem s rodiči na kraji Ostravy a do práce jezdila autobusem.
Když jsem měla v baru noční směnu, vracela jsem se posledním spojem v jednu ráno. Poté jsem musela jít zhruba půl kilometru pěšky přes park. Vždy jsem si zapálila cigaretu, která vycházela přesně na daný úsek. Moc koníčků jsem neměla. Stálého partnera také ne. I když se o mě v baru čas od času někdo pokoušel.
Takovou známost jsem nechtěla. Když mi bylo dvacet pět let, změnila jsem lokál. Šla jsem do slušnějšího podniku. Chodila tam místní smetánka. Právě tam jsem se dala dohromady s Richardem (40). Po tříleté známosti se konala svatba. Pořídili jsme si byt a těšili se na děti. Ty jsem si přála ze všeho nejvíc.
Jednoho večera mě v parku přepadl cizí muž
Richard dělal finanční poradce v bance. Dvakrát do roka měli povinné školení v Opavě. Odjížděl v pátek odpoledne a vracel se v neděli večer. Já ten víkend měla zrovna směnu. Byla jsem ráda, aspoň jsem nemusela být doma sama. Ten večer byl podnik plný lidí. Už kolem desáté jsem se cítila velmi unavená. Muži byli otravnější a chlípnější než obvykle.
Netrpělivě jsem vyhlížela konec směny. S kolegyní Marií jsme uklidily a vydaly se domů. Ještě si pamatuji, jak se mě ptala: ,,Nechceš dneska přespat u mě? Stejně máme zítra stejnou cestu.“ Já to odmítla, protože jsem se těšila do své postele. Tak jsme se před vchodem rozloučily a každá z nás se vydala jiným směrem.
Když mě řidič autobusu vysadil u parku, vytáhla jsem cigaretu a s chutí si zapálila. Vydala jsem se do parku. Zhruba v polovině cesty jsem měla pocit, že jde někdo za mnou. Zmocnil se mě strach. Opakovaně jsem se otáčela, ale nikoho jsem neviděla. Přidala jsem raději do kroku. Pak jsem ucítila za zády přerývaný dech a na ústech čísi ruku. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem.
Znásilnění mi zničilo život
,,Nic nezkoušej, nebo blbě skončíš,“ řekl mužský hlas. Pak ze mě strhal šaty a znásilnil mě. Když odcházel, řekl: ,,Zkus jít na policii a bude zle.“ Rozbolavělá a potrhaná jsem se dobelhala na policejní stanici, kde jsem podala výpověď. Po tom hrůzném zážitku jsem ale nebyla schopna násilníka ani pořádně popsat.
Šla jsem domů a smyla ze sebe tu špínu. Pod tekoucí vodou jsem seděla celou noc. Nedokážu ani popsat, jak hrozně jsem se cítila. V tu noc se mi změnil život. Bála jsem se vyjít z bytu. Manžel na mě nesměl sáhnout. I když jsem docházela k psychiatrovi, lépe jsem se necítila. Do práce jsem sice nastoupila, ale po pár měsících mě vyhodili. Sotva se na mě nějaký kolega podíval, hroutila jsem se.
Byl zázrak, že muže, co mi zničil život, dopadli. Šel do vězení. Mně už to ale příliš nepomohlo. S manželem jsme se rozvedli. Mohu za to já a moje úzkost. Sen o dětech se také navždy rozplynul. Kdyby tak šel vrátit čas. Mariinu nabídku přespat u ní bych bývala přijala.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
