Facebook
Instagram
Tomáš se nikdy netajil tím, že nemá rád psy. V životě by ho nenapadlo, že právě jeho žena si domů jednoho pořídí. Dlouho se snažil, aby šel pes z baráku, jenže mu to nevyšlo. A situace je den ode dne horší.
Možná mě ukamenujete, ale já nemám rád psy. Určitě bych jim nikdy neublížil, ale doma jsem žádného nechtěl. Moje žena Liběna (43) to moc dobře věděla, ale i tak si ho před časem pořídila.
Koupila si psa vzdor mým výhradám
Je pravdou, že dlouho před tím, než ho přivedla domů, mě prosila, abych k tomu svolil. To bylo samé: „Neboj, já s ním budu chodit. Nic po tobě nechci, jen abys mi ho dovolil,“ žadonila. „Jedině přes moji mrtvolu. Budou všude chlupy, psi smrdí a stojí dost peněz,“ odpovídal jsem vždy stejně. Zkoušela to měsíc, až jednoho dne toto téma utichlo.
Bral jsem to tak, že moje rozhodnutí respektuje. Proto jsem málem dostal infarkt, když mě jedno odpoledne místo Liběny přivítal psí štěkot. „Co to má jako znamenat?“ vybuchl jsem hned ve dveřích. Nepřišla žádná odpověď. Já jsem se jen ohnal proti tomu otravnému štěkání. „Jdi mi z cesty, ty chlupatá koule,“ křikl jsem. Liběna seděla vítězně v obýváku. „Dovol mi, abych ti představila našeho psa. Jmenuje se Monty,“ pronesla.
„Vždyť jsme se na něčem domluvili. Tady žádný pes žít nebude,“ šel jsem do boje. „Já psa chci a taky ho mít budu!“ prohlásila rezolutně Liběna. Otočil jsem se směrem k tomu zvířecímu stvoření, které akorát čůralo na moje boty. „Vidíš to?! To je přesně to, co jsem říkal. Všude to kálí, smrdí to. Ať je do hodiny to psisko pryč, nebo se neznám,“ dal jsem jí ultimátum.
Chtěla, abychom se sžili
Liběna si stála za svým. Stihla pejsánkovi nakoupit misky a pelíšek, který stál určitě víc než dárek, co mi dala posledně k narozeninám. První noc štěně jen kňučelo a chodilo pořád sem a tam. Což vzhledem k plovoucí podlaze, která se nachází po celém bytě, bylo neskutečně otravné. Nespal jsem snad ani minutu.
Ráno na mě Liběna zkusila něco, co mě málem dostalo do hrobu. „Myslíš, že bys vzal Montyho ven? Ať si na sebe lépe zvyknete,“ navrhla. Já jsem se začal smát. „Já si na něj zvykat nebudu. Říkám ti, že ten pes poletí z baráku. Doma ho prostě nestrpím!“ zopakoval jsem. Vstala a šla s ním nakonec sama. Ve dveřích se na mě otočila a řekla: „Už bys té komedie mohl nechat. Jsi jako malý kluk. Tak máme psa. No a co?“ soptila a práskla dveřmi.
Nedokázala pochopit, že psy prostě nemám rád. A jde i o to, že je to jistý závazek. Takový pes může žít i patnáct let, když na to přijde. Jet na dovolenou je najednou komplikovanější. Štvalo mě jak to, že máme psa, tak to, že mě Liběna obešla a drze si ho pořídila. A navíc vyhrála, protože pes u nás doma vážně zůstal.
Má toho psa raději než mě
Monty se má jako prase v žitě. Je to nějaký „vestaj“ (vesnická pouliční směs), který má ale skoro třicet kilo. Za měsíc sežere kolem patnácti kilo granulí. Liběna má strach, aby nestrádal, takže mu kupuje plátky hovězího. Když jsem viděl poprvé, na čem si ten čokl pochutnává, myslel jsem, že jí definitivně hráblo.
Když už jsem teda přestal protestovat, chtěl jsem, aby pes spal v noci v pelechu. Hnusilo se mi, aby s námi sdílel postel. Liběna mi na to řekla, že pokud se mi to nelíbí, mohu jít spát vedle. Chápete to, že já jsem tomu psovi vážně ustoupil? Spím v obýváku, aby měl hafánek pohodlí. Jsem fakt měkkota.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
