Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Liduška jako jedna z mála žen nesnáší řezané květiny. Když od svého nového přítele dostala kytici, předstírala radost. Netušila, jakou chybu tím udělala. Teď jí dává řezané květy pravidelně.
Jsem asi výjimkou mezi ženami, ale hrozně nerada dostávám řezané květiny. Přijde mi to jako ztráta peněz a zbytečné ničení přírody.
Nerada dostávám kytky
Když jsem byla dítě a bydlela s rodiči, moje máma dostávala neustále řezané květiny. Milovala je. Všechny si vystavovala, měla doma desítky různě velkých a barevných váz, aby jí ladily k nejrůznějším druhům květin.
Vždycky jsme měli nějakou kytici na stole v obýváku, v ložnici, v kuchyni. Máma si je také ráda sušila, tak vždy visely různě po oknech a nebo v garáži. Nejdřív se mi kytičky vždy líbily, pak ale začaly vadnout, hnědnout a usychat. Máma je často neuklidila až do momentu, kdy byly celé plesnivé a létaly kolem nich mušky.
Myslím, že to byl první důvod, proč jsem řezaným květinám jako dárek nikdy nepřišla na chuť. Dalším důvodem byla určitě jejich cena. Když jsem dospěla a začala se o sebe starat sama, došlo mi, kolik stojí zcela obyčejné řezané květiny. Byla jsem tím zcela znechucena. Pět set, sedm set, klidně tisíc za něco, co si na pár dní vystavím a pak to vyhodím? Ne, děkuju.
Všem jsem předem říkala, že kytky nechci
„Nekupuj mi kytku, radši mě pozvi na večeři,“ říkala jsem vždy svým partnerům. Všechny jsem předem upozorňovala, že o ně nestojím, že mi vadí jejich pach a že stejně za pár dní zvadnou. Že mi rozhodně neudělají radost, právě naopak. Všichni to vždy respektovali a já tak místo kytek dostávala čokoládu, malé dárky, šperky.
Pak jsem se seznámila s Robertem, vedoucím na vedlejším oddělení v mojí práci, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Robert byl naprosto ideální muž, který splňoval všechno, co bych od partnera chtěla. Byl chytrý, velmi bohatý, gentleman… Naprosto mě okouzlil a šla jsem do kolen pokaždé, když jsem ho viděla.
Padl mi do oka, když jsem ho poprvé potkala na firemní akci. Od toho momentu jsem se snažila s ním co nejvíc přijít do styku. Naschvál jsem na něj narážela na chodbě, ve výtahu, na obědě. A po nějaké chvíli si mě konečně všiml a pozval mě na večeři.
Zalhala jsem mu
Opravdu mi o něj šlo. Asi nikdy jsem nikoho nechtěla tolik jako jeho. Na rande jsem se krásně oblékla, vzala si moje nejlepší oblečení, udělala ze sebe nejlepší verzi sebe. Dorazila jsem naschvál o něco dříve, aby bylo vidět, že o rande opravdu stojím.
Robert na mě už ale i tak čekal. A v ruce držel obrovský pugét tak velký, že se sotva vešel na stůl, plný různých květin a přesně takový, jaký by byl v mé noční můře. Ale protože jsem na něj chtěla udělat dojem a opravdu jsem si přála, abych se mu líbila, položila jsem si ruku na hrudník a hlasitě poděkovala.
„Taková krásná kytice! Roberte, ta je naprosto úžasná,“ vydechla jsem okouzleně.
„Líbí se ti?“ zeptal se očividně potěšeně a já horečně přikývla.
„Ano, moc! Miluji květiny,“ usmála jsem se falešně.
Očividně to ale zabralo, protože k mé radosti večeře dopadla skvěle. Roberta jsem okouzlila tak, že mě pozval na další rande.
Nevím, jak mu to mám říct
Netrvalo to dlouho a strávila jsem s ním první noc. Pak už jsme spolu začali chodit. K mé smůle si ale Robert zapamatoval přesně to, co jsem mu řekla na naší první večeři – že miluju květiny.
A tak neminul týden, kdy by mě neobšťastnil obrovským pugétem. Vždycky si dal záležet, aby vybral krásně barevnou, pořádně načančanou a drahou kytici. Vždy měl hroznou radost a byl na svůj dárek pyšný. A já neměla to srdce mu říct, že se mi každá kytka od něj protiví.
A tak se z mého bytu stalo pohřebiště řezaných květin. Mám je po oknech, na stole, na lince… Musela jsem si nakoupit několik váz, abych je měla vůbec kam dávat. Když mi jedna konečně uschne a já ji mohu vyhodit, nahradí ji další, kterou dostanu jen tak, z lásky.
Je to krásné gesto, které ale nenávidím. Nevím, jak mám po takové době a po tolika kytkách Robertovi říct, že to, co jsem mu řekla na prvním rande, byla lež. Bojím se, že by byl smutný a třeba si pak myslel, že mu lžu o více věcech… A tak radši trpím a žiji doma jako v nějaké sušírně bylin, se všemi svými skomírajícími kyticemi.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
