Linda (29): Na hřišti se nehrají jen dětské hry. Někdy je to válka o to, kdo má lepší dítě

Nejdřív jsem si myslela, že je to náhoda. Jedna poznámka, druhý pohled, třetí úšklebek. Pak mi došlo, že dětské hřiště není žádná pohoda. Je to takové miniaturní koloseum pro rodičovské ambice.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (31): Šílela jsem, že mi můj bývalý unesl syna. Když se to vysvětlilo, dost jsem se styděla

Na dětském hřišti jsou daná pravidla

Můj syn Vojta má rád klouzačky a písek. Já mám ráda, když se na hřišti nestane žádné drama. Ale často mám pocit, že jsem jediná. V jednom rohu máma s bezchybným drdolem vysvětluje svému synkovi, jak správně držet míček. V druhém tatínek pětileté dcery křičí: „No tak, přece se nenecháš předběhnout tím malým! Dělej, běž!“

A pak jsem tu já. S kávou, v teplákách, a tiše doufám, že Vojta dnes nevyhrabe v písku další vajgl. Na hřišti jsou přesně daná pravidla. Nevyřčená, ale neúprosná. Když si dítě nevezme bio jablko, ale obyčejnou sušenku, dočkáte se pohledů a zdvižených obočí. Když vám vaše dítě omylem sebere cizí kyblíček, následuje rychlá diplomacie.

„Půjčíme si to jen na chviličku, ano?“
„No, on je na svoje věci trochu háklivý,“ říká druhá maminka, ale tón jejího hlasu zní spíš jako: Jste neschopná a vaše dítě je malý zloděj. Největší napětí ale přichází, když se děti začnou srovnávat.
„Ty už znáš barvy? To je šikovný! Náš uměl všechny už v roce a půl.“
„Neumí počítat do deseti? To nevadí. Každé dítě má svůj čas...“ (A pak vytáhne tabulku růstových křivek.)

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (32): Manžel chtěl tři děti a já husa souhlasila. Teď se trápím a absolutně to nedávám

Kdo je nejlepší rodič

Jednou jsem si dovolila nechat Vojtu chodit v písku naboso, byl teplý letní den. „To bych si netroufla. Ta imunita je přece tak křehká,“ řekla mi jedna maminka. A pak se její dcera napila z kaluže. Její dcera, která měla nudli u nosu jak přišitou a kašlala hůř, než můj domovník.

Vrchol přišel, když se Vojta popral o bábovičku. Ne nějak brutálně, jen tahání za lopatku a pak slzičky. Vstala jsem, šla to řešit – a než jsem stihla říct jediné slovo, jiná maminka ke mně přistoupila a řekla: „Možná byste měla víc pracovat na jeho empatii. Děti jsou obrazem rodičů.“ Dýchala jsem pomalu a počítala do deseti. A pak jsem sbalila Vojtu, bábovičky, a odešli jsme. Ne proto, že by udělal něco hrozného. Ale protože já už měla dost.

Neříkám, že jsou všechny hřiště taková. Ani že jsou všichni rodiče posedlí. Ale já jsem si tam připadala jako na bitevním poli. Nešlo o děti, ale o to, kdo je „lepší máma“, „víc informovaný táta“, „citlivější, uvědomělejší, bio-eko-hravější“. A přitom ty děti si chtěly jen hrát. Bez tabulek. Bez komentářů. Bez tlaku.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (25): Sousedka mě pořád pronásleduje, v porodnici i na dětském hřišti

Dělám to po svém

Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Hrát si s Vojtou a smát se. A ostatní prostě neřešit. I když mě občas ta poznámka o nedostatečné empatii ještě zamrzí. Když nám nějaké dítě chce sebrat z ruky hračku, ohradím se a nedovolím to. Jinak samozřejmě rádi půjčíme i svoje, ale už nečekám, až si cizí dítě dohraje s Vojtovou tatrou, abychom mohli jít domů.

A jakmile je nějaké starší dítě záměrně nepříjemné na to moje, nestojím v pozadí a nečekám, až si to děti takzvaně vyříkají. Klidným hlasem oznámím capartovi, že opravdu nebude házet písek dětem do očí. Ani bránit v průchodu na skluzavku a věnuju jim přísný pohled, to většinou stačí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Beata (29): Ztratila jsem se v mateřství. Úplně mi vypadlo, že jsem také žena

Doporučené video