Ludvík (41): Vybíral jsem si dominantní ženy, které mě ničily. Až psycholog mi vysvětlil, proč hraji roli hodného kluka

Když se dnes ohlédnu, vidím jasný vzorec. Ten mi ale odkryl až psycholog, kterého jsem vyhledal. Rychle a intenzivně se zamiluji do ženy, která mě uhrane svou energií a sebevědomím. Zpočátku je to vždy „jízda“ – vášeň, spontánnost, pocit, že jsem konečně potkal tu pravou. Jenže pak přijde vystřízlivění. Začne mě kritizovat, kontrolovat, postupně mi dává najevo, že nejsem dost dobrý. Každý z mých čtyř vážných vztahů skončil stejně – hádkami, odcizením a větou: „S tebou se fakt nedá normálně žít.“ Dlouho jsem tvrdil, že mám prostě smůlu. Jenže kolikrát se může opakovat totéž, aby to byla náhoda?

Mojmír (35): Rozešla se se mnou, protože jsem prý až moc velký dobrák. Nechápu, co ty ženské tedy chtějí

Začátek byl vždy stejný

S Janou, poslední přítelkyní, s níž jsem žil čtyři roky, to bylo opět jako přes kopírák. Sblížili jsme se na firemním večírku. Byla vtipná, rozhodná a věděla, co chce. Pokukoval jsem po ní dlouho. „Mám ráda dominantnější chlapy, ale vždy skončím s nějakým slabochem,“ řekla mi tehdy, když jsme si na terase dlouze povídali. Bral jsem to jako výzvu. Chtěl jsem jí dokázat, že já rozhodně „hodný chlapeček“ a slaboch nejsem.

Jenže jak jsem ji miloval a snažil se, co to šlo, aby byla šťastná a milovala mě, začal jsem se jí nezdravě přizpůsobovat. Rušil jsem schůzky s kamarády, měnil plány, dělal, co jsem jí na očích viděl, jen aby byla spokojená. Když jsem chtěl občas prosadit svou, vždy mě nějak usadila nebo ztropila scénu, a tak jsem raději ustoupil. Stejně jako předtím u Petry, Kláry i mé první velké lásky Elišky.

Radek (33): Opustila mě už třetí přítelkyně, prý jsem moc hodný

Ta věta mě dostala

K psychologovi jsem šel až po posledním rozchodu, který mě srazil doslova na kolena. Seděl jsem naproti němu a říkal: „Proč si vybírám pořád stejné ženy?“ On se na mě chvíli díval a pak se zeptal: „A proč si ony vybírají vás?“ Ta otázka mě zaskočila.

Postupně jsme rozplétali moje dětství, přísného a odtažitého otce, extrémně submisivní mámu a potřebu zavděčit se autoritě. „Vy si nehledáte partnerku, ale někoho, komu budete dokazovat svou hodnotu,“ řekl mi jednou. Ta věta mě dostala. Došlo mi, že mě přitahují dominantní ženy, protože model takového vztahu důvěrně znám. Celý život zkrátka hraji roli hodného kluka, který raději ustoupí, než aby riskoval konflikt.

Adriana (28): Provdala jsem se za hodného kluka, který mi neimponuje. Trapné výročí svatby mě v tom jen utvrdilo

Pochybuji o sobě

Na začátku roku jsem potkal Anetu. Líbí se mi a zdá se mi jiná než mé předešlé lásky. Když jsem ale minulý týden z jejích úst slyšel větu: „Chlap má být hlavou rodiny,“ něco se ve mně sevřelo. Dřív by mě to přitahovalo. Teď jsem zpozorněl. Pracuji na tom, abych nahlas říkal, když je mi něco nepříjemné, abych se nepřizpůsoboval, nesnažil zavděčit, ale není to snadné. Často bych se nejraději vrátil ke starému známému scénáři, abych měl klid.

Popravdě pochybuji o tom, zda se dokážu změnit. Zda je vůbec reálné, že po čtyřicítce přepíšu vše, co se do mě vpisovalo celé dětství a vlastně i celý můj dospělý život. Pokud bych si mohl vybrat, zřejmě bych zůstal tak, jak jsem, jenže to se mnou zase nezůstane žádná žena.

Adéla (27): Můj nový přítel je milý, ale chybí mu všeobecný přehled. Občas se za něj dost stydím

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].