Metoděj (31): Poslední slova, která ode mě slyšela, byla plná nenávisti. Teď mě každý den užírá vina za její smrt

Před několika měsíci mě v mém životě potkala ohromná tragédie. Přišel jsem o nejmilovanější osobu v mém životě.

Marek (35): Autonehoda v pátek třináctého mi zachránila život. Lékaři v mé hlavě našli časovanou bombu

S přítelkyní jsme byli nesmírně spokojení

Šlo o mou přítelkyni Verču. Byli jsme spolu tou dobou už pět let a právě jsme se sestěhovali. Prožíval jsem nejšťastnější období mého života, dlouho jsme si přáli začít žít spolu a když se nám to konečně splnilo, užívali jsme si partnerský život plnými doušky. Pořídili jsme si štěňátko, o které jsme se starali skoro jako kdyby bylo naším dítětem.

Měli jsme velké plány do budoucna, chtěli jsme se vzít a postupně i založit rodinu. Verča si hodně přála děti a chtěla být mladou maminkou, děti tedy byly u nás doma velmi častým tématem. Já jsem si je také přál, věděl jsem, že jednou chci být otcem, jenom jsem si nebyl jistý, jestli na to už jsem připravený. Dařilo se mi v práci a chtěl jsem budovat kariéru, zároveň jsem ale nechtěl být takový ten táta, co vůbec není doma a jen vydělává peníze a dítě si ho nakonec ani nepamatuje. Proto jsem otcovství chtěl zatím odložit.

Jáchym (30): Tchán mě měl za pražského floutka a já mu dal za pravdu. Raději jsem přišel o lásku, než abych dřel ve stodole

Chtěla děti, já zatím ne

„Moje biologické hodiny ale neúprosně tikají,“ upozorňovala mě Verča vždy, když jsem její náznaky, ať se pokusíme o miminko, odmítl.

„Prosím tebe, je ti dvacet osm, ještě máš čas,“ protočil jsem jen vždy očima a dále se o tématu odmítl bavit.

Jednoho dne jsem přišel večer z práce. Venku bylo strašně ošklivo, bylo to uprostřed zimy a tak hrozně sněžilo. Byl jsem tak celý promrzlý a promočený, k tomu se mi ten den moc nedařilo tak jsem se cítil velmi podrážděně a chtěl jsem si jen lehnout a spát. Verča na mě ale čekala u kuchyňského stolu a netrpělivě klepala nohou o zem.

„Konečně tu jsi,“ usmála se překotně, když jsem vešel dovnitř, „pojď sem, rychle, posaď se. Musím ti něco říct.“

„Spěchá to?“ vydechl jsem podrážděně a těžce usedl do židle, „jsem unavený a…“

Než jsem stihl doříct, postrčila ke mně Verča přes stůl dva úzké plastové proužky. Nejprve jsem na ně nechápavě mžoural a pak mi došlo, co to je.

Anežka (32): Zásnuby nejlepší kamarádky mě vyděsily. Její nový snoubenec je velký omyl

Oznámila mi, že je těhotná

„Ty… ty jsi těhotná?“ zamumlal jsem a najednou mi hlavou prošlo vyděšené prozření.

„Ano!“ vyjekla natěšeně Verča a po tváři se jí rozlil úsměv, „no není to skvělé? Je to teprve dva měsíce, co jsem vysadila antikoncepci a už to vyšlo…“

„Počkej, tys vysadila antikoncepci?“ zeptal jsem se ji překvapeně a cítil jsem, jak se mi v těle probouzí zlost, „a nic jsi mi neřekla? Myslel jsem, že ji pořád normálně bereš.“

„Nenapadlo mě, že bych mohla otěhotnět tak rychle, tak jsem ti to neřekla,“ pokrčila rameny nechápavě, „právě ti oznamuji, že budeš táta a ty řešíš tohle?“

„To teda řeším… dobře víš, že děti zatím nechci a stejně jsi vysadila prášky a ani mi to neřekla, abych si dával pozor,“ vyjel jsem na ni naštvaně, „normálně jsi mě využila k tomu, abys mohla mít děcko.“

Eliška (26): Opustila jsem přítele, protože neměl peníze. O pár let později je z něj milionář a randí s mou sestrou

Bral jsem to jako podvod

„Jak to můžeš říct? Dobře víš, jak po rodině toužím a nemáš jediný důvod mi ji odpírat,“ odvětila a já viděl, jak se jí do očí valí slzy, „máme byt, máme práci, máme peníze… proč mi to proboha nemůžeš dopřát?“

„Prostě nechci? Rozumíš? Nechci dítě!“ rozkřikl jsem se na ni prudce, až s sebou cukla, „a rozhodně nechci tohle dítě, které jsi mě donutila ti udělat podvodem. Tohle není můj potomek, ne, tohle je podvod!“

Můj hlas ještě chvíli duněl bytem, než se proměnil v tíživé ticho. Verča na mě ublíženě hleděla a pak jí po tváři stekla slza.

„Fajn,“ zašeptala a prudce vstala od stolu, „tak to nebude tvoje dítě. Jedu k našim, třeba tam budou mít víc radost, že jim přibude nový člen rodiny.“

Nebránil jsem jí, krev mi v žilách stále vřela. Slyšel jsem, jak zabouchává dveře od bytu a jak odchází. Dole pak nasedla do auta a uprostřed té největší vánice, kdy skoro nebylo vidět na krok, odjela pryč. Do cíle ale nikdy nedojela.

Natálie (35): Manžel se ke mně chová jako ke služce. Naučil se to od svého táty

Mám šílené výčitky

V půlce cesty se kvůli sněhu na silnici, špatné viditelnosti a zřejmě emočnímu rozložení, ve kterém byla, vybourala. Její auto vylétlo ze silnice v zatáčce a propadlo se do srázu. Auto se našlo až dalšího dne, zasypané pod nánosem sněhu. Verče už nebylo pomoci. Nikdy nezapomenu moment, kdy mi to její rodiče volali, že je Verča mrtvá.

A poslední, co jsem jí řekl, než zemřela, bylo, že je podvodnice a že její dítě nechci. Poslední, jak mě viděla, bylo, jak na ni křičím a jsem zlý. Odjela kvůli mně, kvůli tomu, jak jsem se k ní choval… a tak kvůli mně vlastně i zemřela. A s ní i naše miminko. Nikdy si její smrt nepřestanu vyčítat. Propadl jsem se do silné, kruté deprese, pronásleduje mě ve snech a i když bdím. Cítím se hrozně, každý den mě užírá pocit viny. Kdybych na ni jen byl hodnější… kdybych si ji vyslechl… nikdy by nikam nejela. Nejvíc mě ale mrzí, že do nebe neodešla s tím, že ji její partner miluje, ale s tím, že ji zavrhl. Nikdy si to neodpustím.

Martina (41): Fascinuje mě život mé kolegyně. S manželem si projevují úctu způsobem, který se dnes už nevidí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].