Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Magda dlouho věřila, že její přítel má jen drsnější humor, který k práci řidiče autobusu asi trochu patří. Když jí ale s pobavením vyprávěl, jak se nedávno zachoval, byla znechucená. A ani po několika týdnech ono znechucení nevyprchalo.
S Pavlem jsme spolu skoro tři roky. Je spolehlivý, pracovitý a umí se postarat. Už přes patnáct let pracuje jako řidič městského autobusu, a tak je v určitém ohledu dosti otrlý a má svérázný, poněkud drsnější humor. Rád vypráví různé kuriózní zážitky z práce, kterými umí pobavit společnost. Před pár týdny mi mezi řečí řekl něco, co mě vyděsilo a nemohu to dostat z hlavy. „Dneska jsem na točně konečně sejmul holuba,“ zasmál se, jako by vyprávěl vtip. Nejdřív jsem si myslela, že ho prostě neviděl. Jenže Pavel pokračoval: „Je jich jako štěnic, vždycky mi ulítl, ale dneska jsem ho dostal. Aspoň je o jednoho míň.“ Zůstala jsem na něj koukat a čekala, že se začne smát, že jsem mu to „zhltla“. Ale nesmál se, pokrčil rameny a šel si otevřít pivo.
Prý jsou to jen „létající krysy“
Když ale viděl můj výraz, začal mi vysvětlovat, že holubi jsou podle něj „létající krysy“ a že jich je všude moc. „Stejně jen roznášejí nemoci,“ prohlásil. Pak dodal, že jeho kolega už sejmul tři. Zírala jsem na přítele jako na zjevení. Bylo mi z toho cynismu, s jakým to vyprávěl, fyzicky špatně.
Šlo nejen o onoho konkrétního holuba. Šlo o způsob, jak o tom mluvil. Bez špetky soucitu, bez výčitek. Zabil ho pro pobavení! „Pavle, chápeš, že to není normální?“ Ušklíbl se. „Prosím tě, nedělej z toho drama.“ Od těchto událostí jsem na něj začala koukat jinak. Najednou jsem si všímala, jak se vzteká za volantem i mimo práci, jak nadává na lidi na přechodech nebo jak schválně najíždí těsně k cyklistům, aby je „vychoval“.
Dagmar (41): Nechala jsem se přemluvit k pořízení koček. Teď mám zničený celý byt a chlupy i v jídle
Začala jsem se ho trochu bát
Ne že by mě někdy uhodil nebo byl agresivní, ale cosi v jeho chování mě začalo znervózňovat. Před pár dny jsme jeli autem na nákup a u krajnice seděla kočka. Pavel zpomalil a řekl: „Ta tam skočí, koukej.“ Řekl to skoro natěšeně, ale pak se zarazil a zamluvil to. Kočka naštěstí utekla a já měla sevřený žaludek ještě druhý den.
Nemohla jsem z hlavy vymazat ty věty, ten výraz, když mluvil o přejetém holubovi. Dokonce tehdy i napodobil zvuk, který to udělalo pod kolem. Nemyslím si, že jsem přecitlivělá, když mi přijde divné, že někoho baví úmyslně zabíjet – byť jde o obyčejného holuba.
Nevím, jestli to dokážu přejít
Od té doby to mezi námi trochu skřípe. Pavel nechápe, proč jsem odtažitá, a já zase nechápu jeho cynismus a následný klid. Včera večer se mě zeptal: „To dusno, které tu už pár dní panuje, je kvůli tomu pitomému holubovi? To jako fakt?“ Jenže ono už dávno není jen o holubovi.
Mám pocit, že jsem přehlížela věci, které mi měly dojít mnohem dřív. Možná jsem si jen nechtěla připustit, že člověk může být zároveň milým a spolehlivým partnerem a zároveň být v jistém ohledu poněkud zvrácený, zkažený a v určitém smyslu nenormální. Nebo jsem nenormální já a opravdu to přeháním?
