Facebook
Instagram
Už jen dva týdny a jsou tu prázdniny. Období, na které většina z nás s láskou vzpomíná. Nejinak je na tom Vendula Pizingerová. V dalším pokračování rubriky Máma na přechodu se věnuje nejen svým prázdninovým zážitkům, ale i tomu, jaký význam pro děti mají.
Asi skoro všichni znáte text písničky: "Svět byl fajn, svět byl náš, léta prázdnin, slunce, pláž." A když si na ni vzpomenete, je hned jasný, že pláže jsou krásný a čekají nás prázdniny. Jenže kdo z nás, nebo kdo z našich dětí, ty prázdniny ve skutečnosti bude mít.
V Bulharsku jsem chtěla rodičům utéct na Pet Shop Boys
Můj starší syn už nemá elán se mnou na prázdniny jezdit. Já s našima jezdila asi do sedmnácti nebo osmnácti a na poslední dovolené jsme byli v bulharské Varně. Přesně si pamatuju, jak jsem rodičům vyčítala, že jsme nejeli do Jugoslávie, protože jsme neměli devizovej příslib. Zato jsem poprvé letěla letadlem. Táta byl voják, takže to bylo nějaký vojenský letadlo a vypadalo trochu hrůzostrašně.
V Bulharsku jsem pak chtěla jít na koncert, protože tam zrovna hráli Pet Shop Boys a to u nás nebylo. Naši mě samozřejmě nepustili. Táta mě hlídal jako oko v hlavě. Místo toho jsme vyrazili na pobřeží, táta si vzal plavky a sluneční brýle, takový ty komunistický pilotky, a zmizel. S mámou jsme si říkaly, kam se poděl, a on byl na obhlídce pláže a vrátil se asi za dvě hodiny.
František Venclovský dokázal sníst hořící cigaretu
Když jsem byla malá, jezdili jsme na dovolenou autem a jsem ráda, že si to nepamatuju. Já vzadu dost zvracela a v autech byl cítit benzín, což dneska nikdo nechápe. Taky jsme s našima jezdili dlouhý léta na Vranovskou přehradu do vojenský zotavovny. Jednou jsem tam seděla Vladimíru Remkovi na klíně. To byl první československej kosmonaut. Měl vojenskou uniformu a to bylo moc hezký. Na stěně visely úryvky z komunistických básní "My letci máme ocelové ptáky" a podobně.
Potom tam s námi jezdil František Venclovský. Ten, kterej jako první Čech přeplaval kanál La Manche. Pro vojáky trénoval boxery Dukly a jezdili tam na soustředění. My holky tam seděly a šíleně je obdivovaly. S Františkem jsme se skamarádili a já ho vždycky strašně obdivovala. Dokázal třeba sníst hořící cigaretu, nebo přetrhnout parašutistický lano. Pamatuju si, jak se na něj zbožně dívala máma a jak táta s pivem v ruce jen čuměl.
Jezdili jsme tam pravidelně asi dvanáct, třináct let a pak, když už jsme byla větší, jsme s kamarády z vojenských rodin rodičům utíkali. Vedle byl kemp, kam jsme vždycky mizeli, a přišlo nám strašně fajn, jak tam ti lidé bydlí ve stanech a oproti nám to mají takový lepší. Když jsem se tam po letech vrátila, všechno mi najednou přišlo takový malinký, i ta vojenská stavba i ten kemp, kam táta vždycky chodil na pivo, měli tam v sudu rychlokvašky, párky v rohlíku a taky kazeťák, díky kterýmu jsem poprvé slyšela písničky Sandry, Samanthy Fox a dalších idolů osmdesátejch let. Tchyně mě později vyvezla na Orlík, právě pod stan, který jsem tak záviděla těm lidem na Vranově. To byl Pepíček ještě malej, teda Pepíček, manžel.
Místo beach villy jsme skončili v chatce bez sprchy
Pak jsem vlastně byla ještě v kempu, už jako dospělá. Kamarádka mě tehdy lákala: "Hele, mám beach villu v Itálii u jezera a je to fakt bomba." Až před Benátkama nám řekla, že je to vlastně kemp, takže jsme se ocitli v kempu, sice jsme měli chaloupku, ale se všema těma stanama kolem. To bylo hrozně srandovní, protože tam bylo hodně Čechů a my měli rozbitou sprchu. Takže jsem se chodila sprchovat do veřejnejch a tam na mě koukala taková malá holčička a jak jsem tam tak stála nahá s mokrýma vlasama, říká mamince: “Maminko, to je ta paní z Kapky naděje.”
Když jsem zrovna nebyla o prázdninách s našima, trávila jsem je u Berounky s babičkou a dědou. S rybářema jsem chytala ryby a stavěla si z různejch prken lodičky. Často jsem si taky hrála sama nebo o pár baráků dál byl mladší kluk, jinak jen starý lidi, kterejm jsme chodila něco vyprávět. To by mě zajímalo, co jsem jim říkala, každopádně vždycky mě zajímalo, co mi vyprávěli oni. A to byla vzácnost, protože dneska občas mluvim, mluvim a neposlouchám. To není úplně dobrý.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
S dětmi se vyplatí cestovat, i když si nic nepamatují
Když byl malej Kuba, jezdila jsem s ním všude možně od Malediv po Španělsko, Řecko, Itálii a on mi říká: “Ale, mami, já si to vůbec nepamatuju. Proč jsi tam se mnou nejezdila později?" Jenže s malejma dětma je to fajn, můžete je drapnout mimo sezonu a kdykoli s nimi odjet. Potom, jak jsme jezdili s Kubou, jsme začali cestovat i s Josefem. Byli jsme v Thajsku, na Novým Zélandu... Tam jsme šli na nějakej šílenej track a manžel samozřejmě bez mapy, ničeho. Šli jsme nějakou cestou, možná korytem řeky, a hledali rovinu, kde bychom se vyspali. Měli jsme těžký batohy a jen tak tak jsme došli. Tehdy desetiletému Kubovi už tekly slzy, mně teda taky, já jsme taky kvičela, a na tu rovinu jsme se dostali až za tmy.
A tak ty prázdniny vlastně mají vypadat - aby si to naše děti pamatovaly. My se teď s Pepíčkem chystáme do Itálie. A věřím, že si to užije, i když vzhledem k tomu, že je mu rok a půl, si z toho nic pamatovat nebude. Ale bude mu tam fajn, ten krásnej čas strávenej u moře, když se cáká. Samozřejmě, že když pak chodíme na hodiny plavání, Pepíček si pořád myslí, že je u moře, takže tam nikoho neposlouchá, nechce žádný pomůcky a chce se cákat a skákat ze strany do bazénu. To jsme teď absolvovali v pondělí, všichni byli vykulení, ale hlavně mokrý. Tak doufám, že až bude větší, pochopí to.
Doufám, že malý Pepíček bude mít podobný zážitky
Takže bych byla ráda, aby ty naše děti strávily prázdniny krásně, a pokud už jsou v tom věku, aby si pamatovaly ty zážitky. Jako já tátu s tím pivem a přetržený padákový lana od člověka, kterej přeplaval La Manche. On měl ještě jednu specialitu. Vždycky, když jsme se s ním fotili, na každém snímku musely bejt ploutve. Měl taky dvě dcery a ty strašně drezúroval. Každý ráno musely tu Vranovskou přehradu přeplavat tam a zpátky. Já ji taky jednou přeplavala v nějakým závodu a byla jsem asi čtvrtá a přišlo mi, že to bylo 1600 nebo 1800 metrů. A přišlo mi taky, že jsem při tom plavání strašně zhubla.
Budu se jako máma snažit, aby měl Pepa podobný zážitky. Ono udělá svoje už jen to, že jsme pořád v lese a na zvířátkách. Taková ta pořádná dovolená pod stanama nás sice nečeká, ale na začátku července jedeme do Albánie, tak snad to bude Pepíček jednou znát aspoň z fotek. A Kuba nejspíš už půjde na brigádu, protože si taky musí uvědomit, co by se stalo, kdyby se náhodou špatně učil.
Takže všem přeju krásný prázdniny a aby měly děti co nejvíc hezkejch zážitků. Ať už z kempování, lesa nebo lezení po horách. To má taky svoje kouzlo. Nejkrásnější jsou fotky z vesnice u babičky. Je tam bouda, pes, děti a zrající obilí, to si všichni pamatujeme. I pro mě, když jsem jezdila k babiččiný ségře do Jižních Čech na statek, to bylo moc fajn. Vždycky jsem si myslela že mám těch zážitků málo, ale asi jich bylo dost. Určitě.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
