Facebook
Instagram
Marek byl rád, že Lenka souhlasila s jeho žádostí o ruku. Před ním ale byl jeden úkol, kterého se bál. Nastal čas seznámit snoubenku s rodiči...
Lenku (28) jsem potkal před třemi lety v práci. Tehdy jsem byl asistentem generálního ředitele velké banky a ona pracovala jako analytička. Začali jsme se stýkat i mimo práci, protože bylo zřejmé, že nás spojuje víc než jen naše firma. Když jsem ji požádal o ruku, bez váhání řekla "ano", což mě učinilo nejšťastnějším mužem na světě. Bohužel měla brzy následovat jedna nepříjemná povinnost.
Váhal jsem, jak to říct rodičům
"Musíme co nejdříve informovat mé rodiče," prohlásila moje láska. "A samozřejmě i ty své..." dodala. To mě znepokojilo. Nebyl jsem si jistý, jestli chci, aby potkala mé rodiče. "Samozřejmě, oficiální večeře u tebe doma nebo v restauraci... Co se týče mých rodičů, raději bych jim jen zavolal..."
"Marku!" zvolala výčítavě. "Tak se to nedělá! Není vhodné informovat je o tak důležité události po telefonu!" zlobila se.
"Můžeš mi věřit, že v případě mých rodičů pojmy jako 'vhodné' nebo 'nevhodné' nemají žádný význam," odpověděl jsem s hořkým úsměvem. "Přesto si myslím, že bychom je měli navštívit," trvala na svém. "Jednou jsi zmínil, že žijí na venkově. Jsou zemědělci, že?"
"Něco takového," odpověděl jsem vyhýbavě. Moji rodiče se vždy popisovali "poslední svobodní lidé" a žili podle svých, poněkud excentrických představ. Když se rozhodli přestěhovat na venkov, aby strávili zbytek života v souladu s přírodou, já jsem právě dokončil střední školu a dostal se na univerzitu. Prodali jsme náš čtyřpokojový byt ve městě, rodiče se vzdali dobře placených pozic a prostě se přestěhovali na konec světa – na venkov...
Nesnáším venkov a nedokázal bych tam žít
Koupili starý statek, který si sami zrekonstruovali. Žili z toho, co vypěstovali, nasbírali v lese nebo koupili od sousedů. Měli elektřinu a tekoucí vodu, ale rozhodli se neinstalovat telefon, aby je vnější svět nerušil. Nekupovali si noviny, natož aby sledovali rádio či televizi. Vstávali na úsvitu a chodili spát se slepicemi.
Navštívil jsem je jen párkrát. Venkovská atmosféra mě deprimuje. Všechna ta špína, bláto a zápach zvířat mi připadají velmi nepříjemné. Mám alergii na srst, pyl, plísně, zkrátka na všechno. Nevím, o čem si povídat s lidmi, kteří mají pět hektarů luk, stejně tolik orné půdy, čtyři chovné rybníky, rozpadající se budovy a žijí na hromadě s desítkami různých zvířat. A přesto tvrdí, že jim to přináší neuvěřitelné štěstí.
Ale Lenka byla neoblomná. Chtěla je navštívit, což znamenalo, že se dozví, v jakých podmínkách žijí. Myslel jsem, že se propadnu hanbou. Cesta nám zabrala půl dne. Naštěstí jsme vyjeli za úsvitu, takže jsme dorazili právě včas na oběd. Trochu jsem se bál, že dům nenajdu, protože jsem tam naposledy byl před lety, ale naštěstí se mi to povedlo.
Setkání s mámou
Když jsme se blížili k bráně vedoucí na statek, vyběhla nás přivítat smečka psů. Lenka opatrně zůstala vzadu, zatímco já trpělivě čekal. "Je tu nějaký zvonek?" šeptala. "Tyto psy jsou zvonek," povzdechl jsem si.
Krátce poté jsme uslyšeli ostré zapískání. Psi okamžitě ztichli, někteří si sedli a zbytek běžel ke zdroji zvuku. Byla to moje máma. Přistoupila k nám, obutá do zablácených holínek, ve starých džínách a vytahané kostkované košili. Krásně se usmívala.
"Ahoj, děti!" zvolala. "Proč nejdete dál? Je otevřeno."
Jako odpověď jsem strčil do brány a brzy jsem se ocitl v náručí mé matky. Okamžitě mě pohltil intenzivní zápach koně, hnoje a nevím čeho ještě. Hlasitě jsem kýchnul. "Promiň, zlato," matka mě okamžitě pustila a nyní se soustředila na mou snoubenku. "Zapomněla jsem, že ti to vadí."
"Mami, tohle je Lenka. Chceme se vzít," představil jsem svou snoubenku. "Aha! Vítej v rodině, dcero!" řekla maminka objala ji s velkou něhou. "Honzo!" zakřičela. "Pojďte do domu, táta brzy přijde."
Setkání s tátou
Když jsme se blížili k verandě, tátu stále nebylo vidět. Maminka, která držela Lenku za ruku, náhle zahnula a obešla rozpadající se stavění. Mířila kamsi do hlubin statku a rozhlížela se. "Pravděpodobně je u rybníka," mrkla na mě.
Po minutě chůze jsme obešli dům a dorazili k rybníku. Táta stál zády k nám. Také měl na sobě holínky, ale vyšší než máma, k tomu děravé džíny a vytahaný svetr. Byl opálený, svalnatý a zarostlý jako divoch. Stál u křivého dřevěného stolu, kolem kterého sedělo asi dvacet koček. Zíraly na něj jako zhypnotizované. Táta porcoval ryby, občas hodil mňoukajícímu davu krvavý kousek. Pak jedna z koček něco chytila a utekla o několik kroků dál, zatímco zbytek napjatě čekal dál.
"Děti přijely!" volala máma z dálky. "Pojď za námi!"
Táta se otočil. "A... ahoj," řekl, když jsme přistoupili. "Ale teď se nezdravím, protože... Ne každý má rád zápach ryb, že?"
Ten rybí pach rozhodně nelze považovat za vůni. Lenku, nezvyklou na takový pohled a odpuzující zápachy, úplně zmrazilo. Táta byl pokrytý šupinami a celé ruce měl až po lokty od rybích vnitřností. Bylo mi trapné, jak vypadají oba mí rodiče. "Dokonči to a pojď na oběd," oznámila máma a vedla nás do domu. Lenka šla za ní, příliš ohromená, aby řekla cokoli, a já se rezignovaně přidal.
Rodiče si ji oblíbili
V domě nás přivítala čtyři štěňata, která pištěla a dožadovala se pozornosti. Než se máma stihla o štěňata postarat, měla Lenka jedno v náručí. "Tohle jsou naši nejmladší miláčci," chlubila se máma. "A jak to máte vy? Je něco na cestě?"
Lenka, překvapená rychlou změnou tématu a přímočarostí, se lehce zarděla. "Mami!" vykřikl jsem podrážděně. "Opravdu by ses neměla ptát na takové věci!"
"Proč? Je něco špatně?" podívala se na mě znepokojeně.
"Pokud vím, tak ne," uklidnil jsem ji. "Prostě nechceme o takových věcech mluvit veřejně..."
"Rozhovor s matkou není veřejný!" protestovala rozhořčeně.
"Co tam děláte veřejně?" zajímal se táta, který se právě objevil ve dveřích. "Chcete rybu nebo něco jiného?"
"Ryba bude v pořádku..." rychle odpověděla Lenka, která měla ryby ráda. A našla tak i způsob, jak se obratně vyhnout nepříjemnému tématu. Táta se na ni podíval s úsměvem, ačkoli vlastně vždycky takhle pohlížel na každého. Byl prostě takový člověk, srdečný a vždy připravený pomoci.
"Jakou rybu? Uzenou, smaženou, pečenou, grilovanou, na másle, s bylinkami?" zeptal se.
"Zkusím každou," odpověděla a táta se znovu usmál. Podíval se na mámu a řekl: "Já nevím, jak on..." Pak ukázal na mě, zvedl obočí nahoru a dolů. "...ale ty zůstáváš. Pojď, dcero, ať tě obejmu..."
Možná jsou jen originální
Táta ji objal, jako by byli starými přáteli, kteří se neviděli léta. Bylo to trochu divné, ale tak to u mých rodičů chodí. Takže jsme k jídlu měli ryby – jen ryby, ale v různých podobách. A u stolu: psi, kočky, kuřata, která vcházela do domu otevřenými dveřmi, a spousta hmyzu. Táta miloval ryby, ať už je chovat, lovit nebo připravovat. Máma naopak nikdy neměla příliš velký kuchařský talent. Několikrát poznamenala, že je to "ženské hobby", na což táta vůbec nereagoval.
Myslel jsem, že to bude katastrofa, ale Lenka se zdála být nadšená z mých rodičů. Smála se tátovým vtipům, ochutnávala každý z jeho likérů, vyptávala se mámy na ostatní zvířata na statku. Ačkoli jsme měli zůstat jen na oběd, pohostinnost a zdravý rozum převážily nad mou nechutí k tomu místu.
Pozdě večer jsem sledoval, jak jde moje snoubenka s tátou na procházku kolem rybníků, zatímco on jí vyprávěl příběhy. Viděl jsem, jak máma pozorně sleduje Lenku, asi přemýšlela, jestli by byla dobrou ženou. Uvědomil jsem si, že ačkoli jsou moji rodiče trochu excentričtí, jsou také upřímní a autentičtí. A to, myslím, se mé budoucí ženě líbilo. No, vypadá to, že budeme jezdit častěji, než jsme plánovali...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
