Marie (37): Sestřenice zneužila mou důvěru a z babiččina bytu udělala hotel

Někteří lidé lpí na věcech. Na šálku s odštípnutým ouškem, na utěrce, která pamatuje ještě časy socialismu. A já jsem přilnula k místu. Ke čtyřiceti metrům čtverečním, tedy k bytu po mé babičce – který vždy voněl skořicí, prachem a jejím parfémem.

Jana (64): Dcera si koupila byt vedle nás. Přišli jsme o klid a uvažujeme o přestěhování na chalupu

Měla jsem k němu citový vztah

Babička pro mě byla někým výjimečným. Nahrazovala mi maminku, když ta pracovala na dva úvazky, a otec zmizel ze života tak rychle, jak se v něm objevil. U babičky bylo teplo, ticho, klid. Tam jsem se schovávala, když jsem na střední měla zlomené srdce. Tam jsem se vracela s batohem plným prádla, když jsem studovala v jiném městě. A tam, na staré, vybledlé pohovce, jsem plakala po její smrti.

Nechtěla jsem ten byt pronajímat, nechtěla jsem ho ani rekonstruovat. Stál nějakou dobu prázdný, až stěny začaly vonět samotou. Ale nedokázala jsem ho nikomu dát. Byl to můj azyl, můj poslední kontakt s ní.

S Jitkou jsem si nikdy nebyla nějak zvlášť blízká, ale vždycky jsme měly dobrý vztah, alespoň mi to tak připadalo. Byla to dcera matčiny sestřenice, o pár let mladší, vždycky tak trochu ve stínu, trochu ztracená. Léta jsme se vídaly jen sporadicky – na svatbách, pohřbech, o narozeninách. Ale když mi jednoho podzimního večera zavolala s třesoucím se hlasem a poprosila o pomoc, neváhala jsem. Znala jsem ten pocit, kdy nemáte kam jít.

Tomáš (53): Rodiče za svého života rozdělili majetek, ale vůbec to není spravedlivé. Celá rodina mě pěkně obelhala

Potřebovala pomoc

Řekla, že je to jen na chvíli. Že se jí zhroutil život, musí se dát dohromady, postavit se na nohy a pak si najde něco vlastního. A tehdy, vedena srdcem, jsem jí dala klíče od bytu po babičce.

„Opravdu jen na měsíc, možná dva,“ řekla. „Musím se dát dohromady, najít si něco svého. Nechci ti být na obtíž.“

Stály jsme v předsíni, držela jsem v ruce klíče. Chvíli jsem váhala, než jsem jí je podala.

„Víš, že tenhle byt je pro mě důležitý…“ začala jsem, ale nedokončila. Kývla hlavou, jako by s porozuměním.

„Maruško, já všechno vím, opravdu. Je to jen na chvilku, slibuji. Ani mě nebudeš muset navštěvovat, nenadělám nepořádek, nikoho nepozvu. Potřebuji klid, abych se postavila na nohy.“

Usmála se tak, jako by dostala dárek, se kterým nepočítala. Rychle mě objala, spíš z povinnosti než z vděčnosti. Než jsem odešla, ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji. Stůl pod oknem, válenda s přehozem v béžových pruzích, kredenc s babiččiným porcelánem. Všechno na svém místě, jako by se tu zastavil čas.

Anna (29): Rodinný dům měl patřit i mně a bratrovi. Mlčím, i když vím, že nás otec podvedl

Věřila jsem jí

Cestou domů jsem si namlouvala, že jsem udělala dobře. Vždyť je to rodina, a rodině se pomáhá, i když to nejsou ti nejbližší. Koneckonců jsem si nemohla dovolit rekonstrukci, byt stál prázdný a ona potřebovala útočiště.

Začalo to nevinně. Jednoho odpoledne, když jsem se vracela z práce, mě zastavila sousedka ze stejného vchodu, kde teď bydlela Jitka.

„A ti Angličané, to je vaše rodina?“ zeptala se jako by mimochodem, jako by se ptala na počasí.

Ztuhla jsem. Angličané? U nás?

„Jakože… u mě?“

„No, v tom bytečku po vaší babičce. Takový mladý manželský pár.“

Nuceně jsem se usmála, ale uvnitř to ve mně vřelo. Po návratu domů jsem zavolala Jitce.

„Nějací cizinci chodili do bytu. Můžeš mi vysvětlit, co se děje?“

„Ááá, to jsou známí, jen na víkend. Víš, chtěla jsem pomoct.“

Její tón byl lehký, ale něco mi na tom nesedělo.

„Jitko, já jsem ti ten byt dala, aby ses mohla postavit na nohy. Ne na byznys.“

„Přeháníš. Vážně jen na víkend.“

Danuše (68): Sousedka ke mně chodí jen proto, že si pokaždé něco odnese. Má už dokonale zmáknutý můj majetek

Pojala jsem podezření

Ještě jsem přesně nevěděla, co se děje, ale jedno jsem věděla jistě – něco je hodně špatně. Zadání adresy bytu do vyhledávače byl impuls. Nemyslela jsem si, že něco najdu, ale našla jsem. Fotky interiéru, který jsem znala jako své boty. Babiččin stůl, záclony, lampa s vyřezávanou nohou. Popis v angličtině, ceník v eurech. Kalendář rezervovaný skoro na celý měsíc. Zavolala jsem okamžitě.

„Jitko, našla jsem ten byt na stránce s ubytováním. Jsi schopná to vysvětlit?“

„Poslouchej… prostě se někdo zeptal, pak někdo druhý. Doba je těžká, Marie, člověk se musí nějak zachránit.“

„Zachránit? Na mém bytě, který jsem ti půjčila, protože mi tě bylo líto?“

„No tak nedramatizuj. Vždyť nemáme žádnou smlouvu. Nikdo neřekl, že nemůžu.“

Ztratila jsem řeč. Slova mi nešla přes krk.

„To není fér. Víš to moc dobře,“ řekla jsem.

„Život není fér,“ odsekla a zavěsila.

Štěpán (40): Dědictví po tátovi zničilo naší rodinu. Majetek mým sourozencům vygumoval mozky

Zklamala mě

S nevírou jsem hleděla na displej telefonu. Chvíli se mi chtělo plakat, ale místo toho jsem si sedla ke stolu a začala hledat číslo na právníka. A poprvé po dlouhé době jsem cítila víc hněvu než lítosti.

Nechtěla jsem válku. Pár dní jsem se klamala nadějí, že se třeba ještě omluví, nějak to napraví. Ale Jitka se odmlčela. Nezvedala telefony, a když jsem jí konečně poslala dopis s výzvou k opuštění bytu, odpověděla zprávou: „Bez smlouvy mi nic nedokážeš. Tohle je taky můj domov.“

V advokátní kanceláři jsem se cítila nesvá. Advokát byl zdvořilý, věcný, zeptal se na podrobnosti, prohlédl si výtisky z inzerátu. Pak se na mě podíval s lehkým smutkem.

„Máte pravdu. Ale nebude to jednoduché.“

Případ se dostal k soudu. Jitka přišla k jednání s úsměvem. Ukazovala fotky „rekonstrukcí“, vysvětlovala, že investovala do bytu, že ji nikdo neinformoval, že to nesmí. Hrála si na oběť, mluvila o „rodinných dohodách“, které jí údajně dávaly právo tam bydlet.

Karla (53): Dědictví po rodičích zničilo vztah mezi mnou a bratrem. Trápím se tím, i když vím, že jsem nic špatného neudělala

Neměla jsem na výběr

Seděla jsem naproti ní a měla jsem pocit, že to není ona, že se dívám na někoho cizího. Klidná, sebejistá, vypočítavá. Mluvila o bytě mé babičky, jako by mluvila o pronajatém prostoru na podnikání. Ze soudu jsem odcházela vyčerpaná. Cítila jsem se, jako bych právě přestala bojovat se sestřenicí a začala bojovat s vlastními iluzemi.

Soudce mluvil klidným, věcným tónem a já jsem jen přikyvovala. Jitka neprotestovala, alespoň ne tehdy. O týden později přišel dopis: odvolání.

Vrátila jsem se do bytu poprvé po měsících. Měla jsem klíč, který ještě pasoval, ačkoli všechno ostatní už nepasovalo. Uvnitř bylo čistěji než dřív, ale prázdno. Stěny vymalované na bílo, jiný nábytek, po babičce zbylo jen zrcadlo v koupelně.

Sedla jsem si na parapet a dlouho se dívala na dvůr. V tom tichu jsem slyšela vlastní myšlenky. Necítila jsem už vztek, jen únavu a něco jako lítost, která byla tišší než dřív, ale hlubší. Ztratila jsem něco víc než jen byt.

Další příběhy ze života →

Martin (44): Žít pod jednou střechou s mojí hádavou sestrou bylo peklo. Rozhodl jsem se, že odejdu, přestože dům je i můj