Facebook
Instagram
Marta má smůlu. Protože je nejstarší ze čtyř dětí, musí pečovat o domácnost. Její matka totiž má muže raději než svou rodinu. Jiskřičkou naděje byl pro Martu telefonát od ženy, která se představila jako její babička.
„Starat se o sourozence je tvoje povinnost...“ to byla slova, která jsem doma slyšela nejčastěji. Měla jsem chuť střídavě plakat a křičet, protože jsem si vůbec nevěděla rady s narůstajícím hněvem a bezmocí. Dřela jsem se do úmoru, zatímco moje matka si klidně užívala života.
Měla bych víc myslet na sebe
„S tím stěhováním to myslíš vážně?“ zeptala se mě máma nevěřícně.
„Už jsem ti říkala, že to myslím vážně,“ opakovala jsem snad už podesáté, ale očividně jí to stále nedocházelo.
„A jak si to jako představuješ? Necháš mě tu s tím vším samotnou?“ v jejím hlase zněla podrážděnost.
„Nejsem už malé dítě a mám právo žít podle svého,“ odpověděla jsem klidně, což nebylo snadné.
„Jasně...“ řekla sarkasticky, „jsi dospělá...“
Někdy jsem nemohla uvěřit, že je to moje matka. Nikdy neprojevovala žádné city, jen vydávala rozkazy. Jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem to měla opravdu těžké. Byla jen bezplatná pomocnice v domácnosti a chůva. Udělej tohle, udělej tamto, ukliď, vynes odpadky, uvař večeři, pomoz sourozencům s domácími úkoly...
Moje potřeby se nebraly v potaz. Stejně jako fakt, že jsem často byla tak vyčerpaná, že jsem sotva stála na nohou. Kdyby se mi něco stalo, matka by se jednoduše rozčílila, že přišla o někoho, díky komu naše domácnost jakžtakž funguje. Nemohla jsem ani doufat v trochu soucitu nebo empatie z její strany. Když se naskytla možnost odstěhovat se, neváhala jsem ani na okamžik.
Máma si raději si užívala, než starala o rodinu
Co si pamatuji, matka se vždycky ráda bavila. Rodina ji příliš nezajímala. Já a mí sourozenci máme různé táty, ale neznáme ani jednoho. Jí to bylo jedno. Bylo to pro ni něco naprosto přirozeného, jako východ nebo západ slunce. Často říkala, že je ráda, že její nejstarší dítě je holka, protože kdyby to byl kluk, byla by to tragédie. Koneckonců, holka převezme roli matku a nahradí ji ve všech povinnostech.
Matka se vždy vymlouvala, že má hodně práce. Jenže ona brala zaměstnání jako záminku, aby nemusela být doma. Často se vracela velmi pozdě, zavěšená do nového milence. Nemusela se o nic starat, protože to, co bylo potřeba, jsem už dávno udělala.
Měla jsem plné zuby takového života a snila jsem o úniku z tohoto pekla. Z toho asi pramení i mé smíšené pocity ohledně sourozenců. Na jednu stranu jsem je milovala, na druhou stranu jsem je nenáviděla.
„Starat se o sourozence je tvoje povinnost,“ opakovala máma jako mantru. A já se divila, jestli někdo, kdo má čtyři děti, může být opravdu tak necitelný.
„A ty máš nějaké povinnosti?“ ptala jsem se naštvaně.
„Nebuď drzá. Já vydělávám. To nestačí?“
Takto vypadaly naše „rozhovory“. Nikdy jsem nepoznala mateřskou lásku. Brzy jsem pochopila, že pokud chci něčeho dosáhnout, budu to muset zvládnout bez její podpory. Upřímně řečeno, necítila jsem k ní žádné emocionální pouto. Neměla jsem k tomu žádný důvod. Jí na tom nezáleželo. Mně na tom postupně také přestalo záležet, protože nemůžete donekonečna usilovat o něčí pozornost. Ani když jde o vlastní matku. Není to tak, že by mi byla úplně lhostejná. Byly chvíle, kdy jsem kvůli tomu byla na dně. Ale co jsem s tím mohla dělat?
Telefonát změnil můj život o 180 stupňů
Neustále jsem přemýšlela, jak uniknout z této pasti, ale nic mě nenapadalo. Byla jsem zoufalá. Bylo mi teprve 19 let a moje vyhlídky byly mizerné. Hrozilo mi, že nezvládnu maturitu, protože domácí povinnosti mi dávaly zabrat natolik, že jsem zanedbávala školu. A jak jsem měla hledat práci bez maturity?
Samozřejmě jsem si musela vyslechnout od matky, že jsem hloupá a stydí se za mě. Měla jsem chuť propadnout se do země. Zdálo se mi, že z mé situace není žádné východisko.
Ale nakonec to bylo jinak. Jednoho dne mi zazvonil telefon. Obvykle nezvedám neznámá čísla, ale tentokrát jsem cítila, že bych to měla udělat.
„Nebylo snadné získat tvé číslo, ale nakonec se to podařilo,“ ozval se v telefonu hlas nějaké starší ženy.
„To asi bude omyl,“ řekla jsem zmateně.
„Ne, není to omyl,“ odpověděla. „Jmenuješ se Marta a jsi dcera Anety, která má kromě tebe ještě tři další děti.“
„Kdo jste?“ srdce mi začalo bušit rychleji.
„Vím, že to zní divně, ale jsem tvoje babička...“
Nevěděla jsem, jak reagovat. Pak mě pozvala na kus řeči. Byla jsem na ni zvědavá, tak jsem souhlasila. Samozřejmě jsem se bála, že by to mohl být hloupý vtip nebo podvod, ale přesto jsem šla na setkání s tajemnou volající.
Potkala jsem svou babičku
Byla to elegantní, asi šedesátiletá žena. Nevypadala jako podvodnice, ale jak se říká, zdání klame. Nicméně jsem si ji rychle oblíbila. Za prvé, byla velmi milá a příjemná, a za druhé, očividně nebyla příbuzná s mou matkou.
„Můj syn byl nadšený, když mu Aneta řekla, že je těhotná,“ pustila se do vzpomínání.
„A co se stalo?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Zmizela beze slova, prostě se vypařila jako duch,“ řekla a rozpačitě pokrčila rameny.
„Hledal ji?“
„Samozřejmě že ano, ale když ji našel, nechtěla s ním mít nic společného. A tvrdila, že o těhotenství lhala. Pak bohužel onemocněl a nemohl se tím dál zabývat.“
„Co se s ním stalo?“
„Dlouho se trápil... a poté zemřel...“ hlas mé babičky se zadrhl. V očích se jí objevily slzy.
Zachránila mě
Omlouvala se, že mě nenašla dřív, ale nemoc a smrt jejího syna jí daly zabrat a několik let bojovala s depresemi. Mluvily jsme spolu celé hodiny. A aby mi dokázala, že její příběh je pravdivý, ukázala mi fotografie svého syna s mou matkou.
Byli velmi mladí a vypadali zamilovaně. Matka mi o tom nikdy nevyprávěla. Když jsem se začala ptát, kdo je můj otec, tvrdila, že to byl jen jednorázový románek a že to nestojí za řeč.
Začala jsem se pravidelně setkávat se svou "novou" babičkou. Nemohla jsem se přimět říkat jí babi, ale ona mě nenutila. Dohodly jsme se, že jí budu říkat jménem - Jana. Nabídla mi finanční podporu, abych mohla odmaturovat a jít na vysokou, čímž se mi otevřely dveře, které byly dosud zavřené. Také mě požádala, abych uvažovala o tom, že bych u ní bydlela.
„Sama jsi viděla, že mám velký dům,“ usmála se. „Místa je tam dost pro nás obě.“
Dlouho jsem se tím trápila, ale pochybnosti se rozplynuly, když mi při další hádce matka řekla, že lituje, že mě přivedla na svět. To byla poslední kapka. A tak jsem se rozhodla odstěhovat k Janě, díky které jsem konečně zjistila, že život může být fajn...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
