Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMarta a Honza byli manželé přes dvacet let. Jejich dcera už má vlastní život a po jejím odchodu z domova si manželé přiznali, že spolu být neumějí. Rozvedli se, ale ani po roce se od sebe nedokázali odstěhovat. Přestože se každý snaží žít po svém, sdílejí stále jeden domov.
Rozvod měl být tečkou za naším dvacet let trvajícím manželstvím, ale místo tečky jde spíš o přímku bez konce. Už rok jsme rozvedení, ale reálně se potkáváme každý den v kuchyni, střídáme se v koupelně a občas spolu kouříme na balkóně. „Proč tu vlastně pořád jsi?“ zeptala jsem se nedávno, když jsem si od Honzy připalovala večerní cigaretku. Pokrčil rameny: „A proč ty?“ Nevěděla jsem, co odpovědět…
V manželství jsme se trápili
Manželství s Honzou bylo posledních pět let spíš přežívání než život. Jednoduše jsme si přestali rozumět. Příliš jsme se ale nehádali, spíš jsme se odcizovali a nekomunikovali. „Já už nemůžu,“ říkávala jsem mu. On se zpravidla neměl chuť bavit. „Tak jdi,“ opakoval často. Dlouho jsem měla důvod ve vztahu zůstávat – máme spolu dceru.
Jenže když se Linda po vysoké odstěhovala, zůstali jsme doma jen my dva a bylo jasné, že už to celé nedává smysl. Rozvod proběhl rychle a kupodivu i v klidu. Po rozvodu jsme si spolu dokonce byli sednout na víně a probrali uspořádání domácnosti. Myslela jsem, že konečně přijde úleva – jenže nepřišla.
Rozvedli jsme se, ale nerozešli
První měsíce po rozvodu jsem čekala, že jeden z nás prostě sbalí věci a půjde do pronájmu – finanční stránka by se pak domluvila dle situace. V majetkovém vypořádání jsme se dohodli, že byt, který společně vlastníme, prodáme až po splacení hypotéky.
Jenže týdny a měsíce plynuly a my dál sdíleli společný domov, i když s úpravami. „Marti, nájmy jsou nyní v Praze hrozně vysoké, myslím, že bychom to tu společně mohli nějaký čas zvládnout,“ řekl mi Honza. A já kývla. Byla jsem vyčerpaná z rozvodu, ze všech těch změn, ze začínající menopauzy, byla jsem unavená cokoliv řešit.
Občas musím přiznat, že je to takto i docela pohodlné – každý si žijeme po svém, ale nejsme úplně sami a také ušetříme. Někdy se přistihnu, že mu radím, co a jak má vařit, nebo že automaticky peru jeho věci. Jindy mě požádá, zda bych mu nevyžehlila kvůli jednání košili a konzultuje, zda je dobře oblečený. Všechno je stále trochu jako dřív – a přitom úplně jinak. Šťastnější se ale necítím.
Nemám sílu odejít
Vím, že to je naše uspořádání podivné, že mi „nový život“ utíká mezi prsty a já se stále motám v minulosti. „Marto, proč prostě nevezmeš tašku a nejdeš? Takhle to přeci není normální!“ ptala se mě kamarádka. Jenže já nemám odvahu.
Někdy si říkám, že za vším stojí strach ze samoty. Jindy mám dokonce pocit, že bychom se k sobě mohli vrátit. Ale pak přijdou dny, kdy vidím muže tak, jako dřív a je mi jasné, že by to neklapalo. Jenže ono to neklape ani takto, motám se zkrátka v kruhu.
Další příběhy ze života →
Související články
