Martin (58): Na konci roku píšu dopis svému budoucímu já. Ten poslední mě vyvedl z míry

Seděl jsem u kuchyňského stolu a pohrával si s obálkou, kterou jsem dobře znal. Byla lehce zažloutlá, v pravém horním rohu stálo „Otevřít až 1. ledna.“ Stejná věta, stejná propiska, stejný rituál. Dělal jsem to už osm let. Psal jsem dopis sám sobě. Malý rozhovor napříč časem, který měl být vždycky jen soukromým bilančním cvičením. Letos jsem ale poprvé cítil, že z něj mám strach.

Janina (42): Léta jsem bilancovala a plánovala. Minulý rok jsem se na to vykašlala a všechno se změnilo

Začal jsem číst svůj dopis pro mě

Venku bylo ticho, to zvláštní novoroční ticho po půlnoci, kdy už všichni vyčerpali poslední ohňostroje a město si na chvíli oddechlo. Nalil jsem si studený čaj a opatrně jsem rozlepil obálku. Papír uvnitř byl přeložený na třetiny, přesně tak, jak jsem to dělával vždy. Na okamžik jsem zavřel oči, jako bych se chystal číst cizí dopis, ne vlastní slova.

„Ahoj,“ stálo hned na začátku. „Pokud tohle čteš, zase jsi to zvládl. Další rok.“ Usmál jsem se. To jsem psával často, trochu ironicky, trochu povzbudivě. Četl jsem dál, první odstavec byl plný běžných věcí. Otázky, na které jsem si měl odpovědět: Jestli jsem pořád v té samé práci. Jestli ještě bydlím v tom bytě s vrzající podlahou. Jestli se vídám s lidmi, kteří pro mě hodně znamenají.

Přikyvoval jsem, jako bych vedl tichý rozhovor s někým známým. Ano. Ano. S někým už ne…

Ilona (40): Máma mi k narozeninám dala dopis, který jsem jí napsala, když mi bylo patnáct. Po jeho přečtení jsem brečela jako želva

Slova, která jsem četl, mě překvapila

Pak jsem se ale zarazil. Uprostřed stránky byl odstavec, který jsem si nepamatoval. „Teď přijde ta část, kvůli které tenhle dopis možná nebudeš chtít dočíst,“ psal jsem sám sobě. Srdce mi zrychlilo. Ne proto, že by ta slova byla hrozivá, ale proto, že jsem netušil, kdy a v jakém rozpoložení jsem je napsal.

„Pokud se pořád bojíš udělat ten krok, věz, že čas se neptá. Nezastaví se. A nikdo jiný to za tebe neudělá,“ četl jsem dál. Dýchal jsem pomalu a snažil se vybavit si ten večer. Nic. Jako by se tenhle odstavec do dopisu dostal sám.

„Možná si říkáš, že ještě není správná chvíle. Že až budeš mít víc jistoty. Víc peněz. Méně pochybností. Ale pravda je, že již dlouho víš, že pokud to znovu odložíš, budeš si psát další dopis plný omluv.“

Martina (68): Ve dvaceti jsme s manželem ukryli v domě vzkaz pro další generace. Osud s ním měl ale docela jiné plány

Vzkaz mi začal dávat smysl

Papír se mi lehce třásl v ruce. Došlo mi, o čem mluvím. O čem jsem mluvil sám se sebou. O rozhodnutí, které jsem roky obcházel, opatrně, s výmluvami, které zněly rozumně. Změnit práci. Odejít. Přestat žít život, který byl bezpečný, ale prázdný.

Na konci stránky byl připsaný krátký seznam. Ne cíle, jak jsem to dělával jindy, ale otázky: „Jsi spokojený, nebo jen zvyklý? Pamatuješ si, kdy jsi byl naposledy opravdu nadšený? Kdybys tenhle dopis psal někomu jinému, poradil bys mu čekat?“

Musel jsem se zasmát, i když mi nebylo do smíchu. Ten člověk, který ten dopis psal, byl zřejmě odvážnější než ten, který ho teď četl. Nebo jen upřímnější. Pod textem jsem si přečetl krátký vzkaz: „Pokud se rozhodneš nic neměnit, je to v pořádku. Ale aspoň si to přiznej. Neříkej si, že nemůžeš. Říkej si, že nechceš.“

Markéta (31): Dopis z minulosti mě přiměl podívat se na to, co jsem v životě opustila

Může to být nový začátek

Složil jsem papír zpátky a dlouho jsem jen seděl. Kuchyně byla pořád stejná. Stůl, židle, hodiny na zdi. Nic se nezměnilo. A přece možná něco ano. Ten dopis nebyl výčitkou. Byl zrcadlem. A já jsem v něm viděl něco, co už jsem nemohl přehlížet.

Ten den jsem žádné velké rozhodnutí neudělal. Neodešel jsem z práce, nebalil kufry, nepsal výpověď. Ale večer jsem si sedl a napsal nový dopis. Ne tomu budoucímu já, ale současnému. Poprvé bez data, bez obálky.

Napsal jsem si, že se bojím. Že nevím, jak to dopadne. A že je to v pořádku. Dopis, který měl být otevřen 1. ledna, mě nezměnil tím, že by mi dal odpovědi. Změnil mě tím, že mi konečně přestal dovolovat lhát sám sobě. A to bylo víc, než jsem kdy od obyčejného listu papíru čekal.

Monika (68): Dojal mě dopis z minulosti, který jsem našla po deseti letech. Konečně vím, že mě otec měl rád

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].