
Milada se po několika nevyvedených vztazích rozhodla, že už nebude aktivně hledat a vlastně ani vnitřně očekávat, že potká někoho, s kým bude tvořit pár a sdílet všední i sváteční dny.
Jsem dvakrát rozvedená a mám za sebou několik nevydařených vztahů, už nevěřím, a ani nečekám, že bych našla někoho, kdo by stál za to. Naučila jsem se žít sama a je mi tak dobře. Jen občas, v tichu večera přijdou myšlenky, jestli jsem něco nevzdala příliš brzy…
Vdávala jsem se mladičká
Poprvé jsem se vdávala v jednadvaceti. Všichni říkali, že je to moc brzy, ale my naší lásce věřili. Vnímali jsme ji jako jedinečnou a osudovou. Naše manželství trvalo jen dva roky. Libor byl šíleně žárlivý, strašně jsme se hádali, byli jsme nezralí. Rozvod byl vysvobozením pro oba.
„Byli jsme ještě děti, nic tvému otci nevyčítám,“ řekla jsem nedávno svému synovi, když se na náš rozvod vyptával. Druhé manželství už bylo jiné, oba jsme věděli, co chceme a co ne. Jardu jsem milovala, a myslela si, že spolu zestárneme. Jenže manžel si v padesáti našel mladou milenku a rozvedli jsme se. Teď mají miminko a on se tváří, že jeho minulý život neexistoval. Nikdy jsem nezažila větší bolest.
Tři vztahy mě zklamaly
Po rozvodu jsem si řekla, že jsem ještě mladá na to být sama. Mužská náruč mi chyběla. První známost byla krátká – byl to atraktivní muž, ale ukázalo se, že je línější než veš. Brzy bylo zjevné, že by byl nejspokojenější, kdybych ho živila a starala se o něj, jako o domácího mazlíčka.
Druhý přítel byl fajn chlap, jenže měl dvě děti ve střídavé péči a s těmi jsem si vůbec nerozuměla. Nepřijaly mě. Jeho čtrnáctiletá dcera mi jednou řekla: „Táta se s tebou stejně rozejde, rozešel se i s tou před tebou a rozejde se i s tou po tobě…“ O což se ta slečna zjevně svědomitě starala.
A třetí známost? Ta byla prakticky stejná jako první. Přítel očekával pohodlí a servis. Což jsem ale naštěstí brzy pochopila. Když jsem mu sdělila, proč se rozcházíme, řekl mi: „Budeš ještě škemrat! Myslíš, že s padesátkou na krku najdeš nějakého prince?“ Vím, že nenajdu, ale ani se o to nehodlám pokoušet!
Rozhodla jsem se pro samotu
Dnes žiji sama. Syn bydlí s přítelkyní, máme hezký vztah, vídáme se často. Mám pár skvělých kamarádek, dobrou práci, cestuji, mám koníčky. „Ty jsi se tak rozsvítila, co jsi sama,“ říkají mi známí. A já to vnímám stejně. Samozřejmě, že někdy přijdou i okamžiky, kdy ticho v mém uklizeném a voňavém bytě zhoustne a ztěžkne, ale kupodivu jich není moc a rychle přejdou.
„Už prostě nejsi vztahový typ, co já bych za tvůj klid dala,“ řekla mi nedávno kamarádka, která má s mužem neustále konflikty. Ale je to tak? Neuzavřela jsem si tu cestu moc brzy? Nezahodila jsem naději jen ze strachu, že se zase spálím? Kdo ví... Co vím ale jistě je, že na některé otázky nemusím mít odpověď hned – občas je lepší nechat věci plynout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].