Facebook
Instagram
Monika už dlouho čekala na žádost o ruku od svého partnera a ztratila veškerou trpělivost. Rozhodla se vzít to do svých rukou. Vždycky si přála být mladou nevěstou.
Kryštof (30) je naprosto nemožný, po třech letech stále žádná žádost o ruku?! Musela jsem něco udělat, aby ze mě nebyla stará nevěsta. Kamarádka ale tvrdí, že navrhnout chlapovi manželství je potupné.
Tolikrát už jsem myslela, že „to“ přijde!
Už ani nespočítám, kolikrát jsem byla přesvědčená, že se Kryštof konečně vyjádří. Během našeho cestování jsme se společně ocitli v Paříži, v Peru nebo na Maledivách. Ať už jsme se nacházeli na nějakém romantickém vrcholku s výhledem na pláži nebo na dokonalé večeři, čekala jsem ta slova – „Vezmeš si mě?“
V mých představách Kryštof poklekl a já plakala štěstím. Jenže pak jsem plakala leda do polštáře nebo do spacáku. Jednou si můj přítel zavazoval botu uprostřed našeho běhání v parku a mě napadlo, jestli mě netahá za nos. Že by mě chtěl překvapit během naší běžné rutiny? Ani náhodou. Všichni se kolem nás brali a Kryštof pořád nic.
Neměl nic proti svatbám a na dotazy rodinných příslušníků se uculoval a tvrdil něco ve smyslu, že se na tom pracuje. No jistě – ale kdy? Já chtěla být mladá nevěsta! Už jsem měla dva roky vybrané šaty, které brzy vyjdou z módy. Začínala jsem být pěkně netrpělivá. Ale těžko někoho donutíte, aby s vámi chtěl strávit zbytek života. Tlačením na pilu tím rozhodně nedocílím.
Došla mi trpělivost a požádala o ruku přítele
Snažila jsem se být trpělivá a zatím jsem si alespoň sháněla informace, abych pak mohla rovnou začít objednávat dorty, květiny i kapelu. Jednou jsem narazila na nádherný kostelíček u lesa, kde jsem se úplně viděla v bílém. Zjistila jsem, že svatby se tam pořádají jen zřídka a pořadník byl na rok plný. A tak jsem nás zarezervovala!
Nikomu jsme o tom neřekla, ale s ubíhajícím časem jsem byla poměrně nervózní. Kryštof plánoval na další léto cestu karavanem po Evropě. Nezdálo se, že by uvažoval o svatbě a líbánkách a já najednou ztratila trpělivost. Ten víkend jsme měli jít na večeři, slavili jsme výročí. Řekla jsem si v duchu: „Teď, nebo nikdy.“
Když mi dával přítel k výročí dárek, do poslední chvíle jsem doufala, že to bude prsten. Náramek se zlatým srdíčkem jsem přijala váhavě, potom jsem si klekla a řekla to. „K výročí ti dávám sebe, vezmi si mě? Co ty na to?“ Neměla jsem to zrovna dobře připravené. Kryštofa to ale pobavilo a souhlasil! Tvrdil, že jsem ho předběhla, nedávno prý pokukoval po prstýnku, ale já mu nevěřím.
Historkou o žádosti se moc nechlubím
Když se nás naši ptali, jak proběhlo zasnoubení, zčervenala jsem. Zato Kryštofovi připadá náramně vtipné všude vykládat, jak ho „stará požádala o ruku“. Moje máma nad tím nechápavě kroutila hlavou se slovy: „Chudinka, ona se už moc chtěla vdávat.“ Kamarádka mě dorazila snad ještě víc.
„No, tak to je teda ponižující, takhle se doprošovat. Promiň, neber to zle,“ smála se, ale já to zle brala. Nepřipadá mi nic špatného na tom, že se k manželství odhodlá žena. Fakt, že o svatbě rozhodne chlap, mi přijde víc ponižující. A my abychom celé říčné doufaly, až se panáček rozhoupe!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
