Laura (36): Kdybych jen tušila, co způsobím odmítnutím žádosti o ruku... Teď se s tím musím naučit žít

Laura (36): Kdybych jen tušila, co způsobím odmítnutím žádosti o ruku... Teď se s tím musím naučit žít
Zdroj: Unsplash

Laura s Honzou spolu chodili od patnácti let. On tvrdil, že jsou pro sebe stvoření. Jenže Laura se po čase ve vztahu nudila. Dusila ji právě přítelova oddaná láska. Zatímco ona se chtěla rozejít, on ji požádal o ruku. Kdyby jen tušila, co svým odmítnutím způsobí...

Šárka Žižková
Šárka Žižková 07. 11. 2021 16:00

Moc bych si přála vrátit čas a udělat jednu věc jinak. Co by to bylo? Bylo by to slovíčko ano, které bych řekla, když mě Honza žádal o ruku. Jenže čas se vrátit nedá a já musím žít s pocitem viny, že jsem ho svým rozhodnutím vlastně zabila.

Chyběla mi v našem vztahu vášeň

S Honzou jsem chodila od patnácti let. Začínali jsme spolu jako dva puberťáci, co se schovávali za barákem, kde se tajně líbali. Nemyslela jsem si tehdy, že spolu zůstaneme dalších patnáct let. Přítel byl ale přesvědčený, že jsme pro sebe stvoření. On se tak i choval. Celých patnáct let, co jsme spolu byli, mě miloval pořád stejně.

Naslouchal mi tak, jak to umí jen málokterý muž. Sdílel se mnou život, a to se vším všudy. Někde hluboko v sobě jsem cítila, že mě miluje víc než já jeho. Těžko se to vysvětluje, ale z něj láska ke mně vyloženě prýštila. Neuměl se na mě zlobit, vždycky mi všechno prošlo.

I přesto všechno, jaký byl, mi ve vztahu něco chybělo. Možná trochu vášně? Sem tam nějaká hádka. Cítila jsem, jako bych si ho přestávala vážit. My ženy toužíme po tom, aby nás muži milovali, uctívali. Když to najednou máme, chceme něco jiného. A to je přesně můj případ. Cítila jsem, že už to není ono, a váhala, zda mám ve vztahu setrvat.

Odmítla jsem jeho žádost o ruku

Pořád jsem doufala, že je to jen nějaká moje vnitřní krize, která odezní. Honza, jako by to vycítil, se rozhodl k zásadnímu kroku. Jednoho večera mě na vlakovém nádraží, kde jsme si dali první pusu, požádal o ruku. Měla jsem jásat a skočit mu kolem krku. To se ale nestalo. Když tam tak klečel s tím svým zaláskovým pohledem, něco se ve mně hnulo.

,,Vezmeš si mě?“ vyznal se. Po několika minutách mlčení jsem řekla ne. Honza dál klečel, jako by mě neslyšel. ,,Tak vezmeš?“ zopakoval otázku. ,,Ne. Nejde to. Něco se změnilo. Už delší dobu cítím, že to není ono. Chci se rozejít,“ přiznala jsem se slzami v očích. Honza se rozbrečel a utekl. Volala jsem na něj, ale nereagoval.

Když jsem dojela domů, nebyl tam. Telefon mi nezvedal. Chtěla jsem mu dát prostor, aby se s tím popral po svém. Když se dva dny neukázal, začala jsem mít strach. Volala jsem jeho rodičům, do práce a všem kamarádům. Nikdo o něm nic nevěděl. Rozhodla jsem se, že zajdu na policii a nahlásím to. Cestou ze služebny jsem našla ve schránce Honzův dopis.

Kvůli mně si vzal život

V něm stálo, že pokud se mnou nemůže žít, nebude žít raději vůbec. Poděkoval mi za ty roky, které jsme spolu strávili. Byl to dopis na rozloučenou. V noci mi zazvonil telefon. Honza skočil pod vlak. Byl na místě mrtvý. A je to moje vina! Kdybych řekla ano a pokusila se na vztahu pracovat, nikdy by se to nestalo. Nikdy!

Uběhlo několik let a já jsem pořád na stejném místě. Bloudím ulicemi a přemítám, proč se to muselo stát. Už nikdy nebudu tou Laurou, kterou jsme bývávala. Považuji se za vraha nevinné osoby, která zemřela jenom proto, že mě milovala.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Český Ken Robert Paulat: Syna Andrease mi porodila náhradní matka, čekal jsem rok na dárkyni vajíčka

Český Ken Robert Paulat: Syna Andrease mi porodila náhradní matka, čekal jsem rok na dárkyni vajíčka

Související články

Další články