Facebook
Instagram
Znáte ji jako vypočítavou Sylvu Popelkovou z primáckého seriálu Slunečná. Její představitelka Bára Jánová si s moderátorkou Miluší Bittnerovou v naší talkshow Na kafeečko povídala nejenom o tom, jak se vyrovnává s popularitou, ale také třeba i o jednom, zdánlivě kontroverzním počinu...
Byla by škoda se nechat ovlivnit postavou Sylvy Popelkové, protože herečka Bára Jánová, která ji v divácky velmi oblíbeném seriálu ztvárňuje, je velmi sympatická, vstřícná a se srdcem na pravém místě. A co všechno o sobě naší moderátorce Miluši Bittnerové prozradila?
Miluše Bittnerová: Báro vítejte, díky že jste přišla. Kávičku pijete?
Bára Jánová: Kávu piju ráda, ano.
Miluše Bittnerová: A musí být nějaká speciální?
Bára Jánová: Já mám vlastně ráda černou bez ničeho, což je pro spoustu lidí speciální. Když piju kapučíno, tak se sojovým mlékem, ale jinak mám to kafe nejradši tak, jak je...
Já jsem strašně ráda, že jste přišla, protože se musím přiznat, že vy jste pro mě totální zjevení. Vy jste tak krásně jiná, než ostatní seriálové herečky. Hele, ale tak trošku i divná, třeba s tím stravováním. A proto jsem se ptala na to, jestli pijete normální kafe, nebo ne. Takhle, žijete bez alkoholu jsem se dočetla. Jak dlouho už jste bez alkoholu?
Dlouho ne, třetí měsíc to teď bude. My jsme měli dlouhé výkyvy. Dávali jsme si s přítelem určitý období, kdy jsme nepili. A pak nás to vlastně začalo štvát, že člověk čeká na konec toho období, aby mohl zas... no a pak jsme si řekli, hele, stejně nás to nebaví, nic nám to nedává, rekonvalescence trvá dýl a dýl. Takže jsme se na to vykašlali úplně. Teď se musím přiznat, že jsme si po těch třech měsících o víkendu řekli, tak to zkusíme. No a vlastně mám pocit, že jsem nedospalá ještě dneska... dobře jsem si potvrdila, že to děláme správně bez alkoholu.
Já jsem bez alkoholu už asi dva roky, těhotenství a rok. A už bych mohla pít, ale mně se tak strašně nechce prožívat tu ranní kocovinu, že jako ještě radši čekám… Ale nedělá mi to takovou radost jako vám.
Člověk přijde domů po práci, tu sklenku by si dal, ale nebuďme naivní, u sklenky nezůstane, takže říkám radši vůbec nic. A ráno jsem za to fakt vděčná. Nebo že jsme odešli z nějaký akce brzo, nebo že jsme si doma nedali to víno... Teď jsem byla na festivalu ve Zlíně a tam se samozřejmě pilo a já jsem druhej den tu kocovinu neměla, všichni ostatní jo... Já jsem byla tak šťastná.
Jo takhle, vy jste taková ta příjemná společnice, která s nimi sice sedí v noci, ale pamatuje si všechno, co ti lidi říkali. Vy jste nebezpečná... Dobře, tak to máme alkohol, no a co tedy to maso?
Maso nene. Teď vlastně zkoušíme veganství, rostlinnou stravu, maso ne, protože... tak tam je víc důvodů. Nebyla jsem nikdy úplně masová, takže to pro mě nebyl tak velkej krok, ale hlavně kvůli tomu, že v dnešní době sehnat maso, který žilo šťastným životem je docela těžký. Nikdy nemáte ten zdroj potvrzený, že to opravdu tak je. Ale hlavně, nechci jíst mrtvoly, nechci jíst zvířata. A čím dýl je nejím, to je jak s tím alkoholem, tím víc se utvrzuji v tom, že dělám dobře, že už si to ani nedovedu představit, že bych to maso dala do pusy.
Ani rybu?
Ani rybu.
Jak jsme na tom s vajíčky?
To je to veganství právě, tam to je jenom o té rostlinné stravě. Snažíme se, bohužel ta gastronomie, když vyjedu mimo Prahu, tak je to už těžší se najíst, pokud nemáte zásobu krabiček a na to zase není čas. Takže tam, když jsme doma, tak se snažíme vařit bez toho. Jakmile vyjedu někam, nebo nemám čas, nebo natáčím třeba a nemám s sebou jídlo, tak to zase tak striktně nemám, že si něco s vajíčkem, nebo se smetanou takhle dám. Ale samozřejmě od šťastných krav je mlíko jiný, od šťastných slepic jiný, než z těch klecových chovů a nějakých velkochovů těch krav. Já nejsem zastáncem toho, jakým způsobem je to mlíko produkovaný, což nemůže přinést jako ty správný živiny i tomu tělu. Já takhle na potkání lidi nenutím nejíst maso nebo být vegani, ať si každej jí, co chce a co má rád, já to vidím takhle. Když se mě na to někdo zeptá, tak tedy řeknu ráda, pokud někoho ovlivním nějakým směrem, samozřejmě jsem ráda.
Kožich taky nenosíte co?
Ne.
A co třeba kožený boty?
Přemýšlím, no já mám martensky. Ty nosím velmi ráda a ty jsou kožený. To je pravda. Mám koženkovou bundu. Jediný, co mám koženýho, tak jsou ty boty. Máte pravdu.
No mně to nevadí, já mám taky, mě to baví, kožený boty... ale přiznám se, že jsem masožravec a mám pocit, že ke svému životu to maso potřebuji. Říkám si, jestli to není, já nevím, nějakými krevními skupinami nebo tak...
Říká se to, že potřebuje každá skupina jinou výživu, takže právě proto nemá cenu, jako teď hromadně všichni nebudeme jíst maso. To je podle mě nesmysl. Nesmysl je podle mě i argument, že člověk byl odjakživa masožravec a lovec, tak běžte a to maso si ulovte v lese. Málokdo by zvládl to zvíře zabít, i se na to dívat, stáhnout z kůže a takhle. Pokud jsou ale farmy, který maso toho dobytka, o který se starají, i samy zpracovávají, to je všechno v pořádku. Tak se to dělalo, akorát maso taky nebylo dřív na denní bázi, dvakrát denně maso, nebo jednou denně. Takže samozřejmě ta spotřeba je větší a tudíž dopad na životní prostředí a na lidský zdraví je podle mě větší, takže všeho s mírou, tak...
To jo, vy jste ale taková docela aktivní v tom chránění přírody. Takhle, nevypadáte jako holka z lesa. Ani nejste nějaká jako neupravená nebo tak. Líbí se mi ta iniciativa, kterou jste teď vyvolala poměrně dost velkou bouři, kterou jsem zaznamenala i já. Protože o vás se začalo hodně psát a před vašimi narozeninami, co si to dovolujete na svým instagramu žádat lidi, aby vás podpořili i tím, že vás budou sledovat. Přiznám se, byla to zvláštní výzva, ale bylo za ní cítit, že něco je a muselo to být hrozně těžký ustát.
Bylo, bylo. To byla i vlastně věc, kvůli který jsem do toho šla, protože já, byť jsem vždycky chtěla být herečkou. Pozornost je hezká, tak s tím hrozně bojuju, s tím veřejným míněním, s tím, co o mně kdo řekne, bulváry... Vždycky jsem to tak měla, že jsem byla vždycky hodně opatrná v tom, a vlastně jsem si říkala, že se toho chci zbavit. Protože to je hrozně unavující pořád řešit, co si o mně kdo myslí. Tak si říkám musím udělat něco, ať do toho jako skočím, něco drzýho, ale protože mám ráda věci s přesahem, tak jsem samozřejmě musela vymyslet, co hezkýho za tím ještě bude. A vymyslela jsem tuhle výzvu, abych do narozenin získala 100 000 followerů. Měla jsem jich nějakých 65, takže to bylo opravdu veliký. Označovala jsem tam různý kamarády, aby mi pomohli. Někteří lidé se urazili, někteří mi pomohli a byli nadšeni, což pro mě taky bylo konfrontační vydržet a neříct to do konce, proč to vlastně dělám.
Protože museli přijít a museli říkat, jsi trapná, chceš nahnat followery.
No takhle jako, já nevím kolik věcí z toho bylo jenom v mý hlavě, že jsem si jako říkala, teď mě všichni nemají rádi. A kolik lidí to opravdu říkalo. Přišli za mnou vlastně dva. Pak na mě vyjely bulváry, radši jsem to nečetla. A co si to teda dovoluju, jaký bylo teda to veřejný mínění... myslím si, že bylo tak půl na půl. Že některý lidi mi fandili a vlastně dodneška ještě získávám, nebo ke mně chodí takový informace, že mi lidi dali lajk, že tomu jako hrozně fandili, tý výzvě, protože to právě bylo drzý. Jeden pán mě označil za Kazmu v ženským podání. Říkám, tak tohle úplně nechci, ale dobře, ok. Proto to dělám, abych se vyrovnávala s různými názory. No, ale vlastně ten přesah byl o tom, že jsem za každýho toho followera, za každou tu duši chtěla vysadit jeden strom, nebo se postarat o výsadbu 100 000 stromů. To už nemám časově omezený, protože počítám že to mi bude trvat celej život.
Mě překvapilo, že jste malinko jako stydlivá vůči popularitě, kterou máte. Protože Slunečná není váš první seriál. Vy jste hrála v Ordinaci. Chodila jste s člověkem, který je nesmírně slavný, to říct můžeme, Jirka Mádl. Vlastně se s tím bulvárem setkáváte docela dlouho a nezvykla jste si na to. Nejde si na to zvyknout...
No myslím si, že teď, díky té výzvě, se mi ulevilo, přestala jsem to hodně řešit. Samozřejmě, nikdy neříkej nikdy. Takže teď se ke mně donesly nějaký šuškandy, že mi sláva stoupla do hlavy, že se se mnou nebaví ani štáb, ani herci a že Slunečná by mohla být můj poslední seriál, a takový věci. Takže to se mnou trošku zarezonovalo, ale už to nebylo tak hrozný, jako to bejvávalo, že jsem si z toho jako nedělala týden nějaký mindráky, ale vlastně jsem řekla, hele, mně už je to vlastně jedno. Já mám svůj život, se kterým jsem spokojená, dělám, co můžu já sama před sebou. Musím říct, že se snažím, jestli to někdo vidí jinak, tak to chápu taky, ale je to tak, musím žít s tím, že některý lidi mě nebudou mít rádi a půjdou po mně.
No jasně, a víte co, já si myslím, že ono skoro, když je člověk osobnost, tak je zajímavější, že ho lidi i mají i nemají rádi. Takový ten člověk, co ho mají všichni rádi, tak je podezřelý. A ono se časem ukáže, proč to je podezřelý, takže tím se nezabývat. Je to těžký. Asi tuším, čím si procházíte, ale můžu vás ujistit, že věkem to přejde. A pak vám to bude úplně jedno. Člověk dojde i do stádia, kdy najednou někdo udělá, hele to bys ale s tím měla něco dělat, třeba se soudit, a ty uděláš, ale prosím tě, já mám úplně jiný věci na práci.
Já jsem vlastně přestala úplně sledovat ty bulvární články. Sem tam se ke mně něco donese, už to neotvírám. Já jsem bez toho tak spokojená.
Nicméně na tyhle všechny věci, který děláte třeba ohledně těch stromů. Teď jste pomáhala bojovat proti klecovým chovům slepic. Nechala jste se zavřít do klece, a tak. To jsou ale věci, které potřebují takovou bulvární podporu, takže někdy člověk…
Nevím jestli bulvární, potřebují podporu co se týče médií. Bulvár to úplně nikdy nepodpoří, ten vždycky asi hledá něco za tím, těžko říct.
Já si myslím, že jsou i dobrá pisadla.
Teď jsem to chtěla říct, abych nekřivdila všem. Některý plátky nebo internetový média už několikrát vydaly něco, co jsem psala na internetu a nebylo to nějak předělaný, přepsaný, vyjmutý, takže vlastně za to jsem byla ráda, že dobře… Prostě napsali věci, který jsem na tom instagramu opravdu zveřejnila, a nebylo to nějak upravený, a vlastně se mě jakoby zastávali, což bylo moc hezký. Takže samozřejmě podpora i těch bulvárních médií je v takových případech, charitativních, nutná. Ale ta média, která nechtějí podpořit, tak nepodpoří nikdy, ani nebudou dobrý nikdy k ničemu.
Na Slunečné se stalo něco neuvěřitelného, co třeba já jsem si myslela, že přijde za zhruba tak dvacet let. Slunečná sestřelila Ordinaci ve sledovanosti. Myslím, že na Nově se to teď hodně řeší. Jaký to je, zažíváte něco podobného, co zažívají superstáři možná, ne?
Tak, přesně takhle. O tomhle jsme se bavili mezi herci, že to je neuvěřitelnej fenomén. Nikdo jsme to nečekali. Já to přirovnávám ještě k Divokýmu andělu. Na to jsem koukala já a bylo mi právě těch 12 let myslím, což je naše... nebo takhle, oni na to koukají všechny generace, což je taky super. Nejaktivnější fanoušci jsou vlastně v tom pubertálním věku. A ti nejvíc podporujou a nejvíc šílej. Teď v létě jsme jezdili se žlutým autobusem po takový akcích, no a tam bylo vidět to šílenství, hezký šílenství, na těch fanoušcích. A já jsem si říkala, to je fakt jako Superstar. Nebo někdo takový. O to víc se člověk snaží držet nohama na zemi a říkat si, že to skončí. A připravovat si tu půdu, až ta Slunečná nebude, protože, samozřejmě, je to velmi příjemný a ten konec by pak mohl být velmi nepříjemnej.
A kromě bulváru, co přináší taková mega popularita nepříjemného? Příjemný věci, to známe, to je jasný. Lidi vás potkávají, chtějí se s vámi fotit, někdy, když je na to čas, je to fakt příjemný. Ale chtějí se s vámi fotit i v situacích, kdy to není úplně příjemný.
Někdy samozřejmě člověk nemá náladu, je unavenej, nebo někam chvátá, nepřijde si ve své kůži, aby se někde fotil, tak to je takový... ale to není jako nic, co by člověk neudělal, nebo by ho to nějak zásadně otravovalo… Musím říct, že zatím jsem nějakou úplně stinnou stránku toho neobjevila. Zatím z toho těžím.
A co váš přítel, ten z toho taky těží? Je spokojený, že má známou holku?
On je právě můj úplnej protipól, ten miluje pozornost. On je takovej kohout, takže si to užívá. Má rád pozornost, on je hodně jako extrovert, já jsem introvert, takže já s tou slávou, s tou pozorností bojuju, učím se to a on jako by šel, tady jsem...
Ale on není herec, on je normální...
Ne, on je takový, jak já říkám, renesanční člověk. V dnešní době děláme všichni víc věcí, kor takhle na volný noze, ale on začal teď učit v International Montesori school, dělá asistenta 6 třídy. Miluje vzdělání, rád ho předává, miluje diskuse, takže jako učit děcka je podle mě to, co je jako jeho poslání a zároveň do toho umění taky fušuje. Napsal sbírku básniček a cestopis, který bude teď vydávat. Tam se vlastně teď motá naše tématika každodenní, kolem vydávání knížek. Tak se na to moc těším.
Jste spíš pudovkin nebo takový ten herec, který přemýšlí, jak co udělá?
Já si myslím, že jsem takový smíšený, nebo taky, jak se člověk vyvíjí. Na začátku si myslím, že jsem byla hodně technická, že jsem hodně přemýšlela, tohle takhle, jako na tu kameru, že jo... a čím jsem starší, tím vlastně zjišťuju, že funguje nedělat nic, prostě jenom být, a jak nám říkali v prváku, buď, nehraj. Člověk na to tou prací přichází, ááá takhle se to musí dělat. Takže to mě na tom herectví baví nejvíc, že se to proměňuje, že to objevuju pořád víc a víc. Nejsem moc divadelní, tam si myslím nejsem ani moc dobrá. Dneska jsem to řešila s terapeutkou, že to je přesně projev toho, že tam člověk musí být velkej a hodně lidem ukazovat. Mně, jak jsem introvertní a stydlivá, vyhovuje ta minimalistická kamera.
To je tak jako skvělý, když jste introvertní a stydlivá a děláte herectví, to je jako fakt...
Já znám hodně herců, nebo od hodně herců jsem slyšela, že jsou introverti...
Já znám asi jenom Míšu Kuklovou, že tohle má, ale mně přijde že všichni herci jsou exhibouši, všichni...
Ale on je s tím spojenej taky ten alkohol hodně. Já, když jsem se napila, tak jsem byla taky extrovert, že jo.
Jo takhle, jo aha jasně, a teď tři měsíce a je z vás introvert.
Ne to ne, to já jsem věděla že jako introvert jsem, ale je pravda že jsem s tím právě bojovala, že jsem si říkala, všichni ti umělci, ti herci jsou takový jako extroverti a proč já nejsem... Jsem divná. A pak mi došlo, že ne...
A když přijdete na kamerovky, což je vždycky hrozně nepříjemná záležitost, co si budeme povídat. Tak je tam nervozita, je tam právě takový to introvertní, já nevím, možná na to vůbec nemám...
Jak kdy, asi někdy máte pocit že ta role je napsaná pro vás, ale samozřejmě tam nervozita vždycky nějaká je. Nesrovnatelná s divadelní premiérou třeba, to je úplně něco jinýho, to se nedá srovnávat, ale je tam jako nejistota. Hlavně když pak člověk vidí ty ostatní herečky, no jo, tak ta je lepší, to je jasný... ta se na to hodí víc, takže člověk zpochybňuje sám sebe.
Měla jste někdy nějaký mindráky ze svého vzhledu?
No jéje, těch je, pořád mám...
Tak pozor, tahle kráska má mindráky, jak to? Co tak jako vám přijde na sobě divného?
Ježíšmarjá, tak to tady budeme dlouho. Tak třeba, já jsem o tom psala na instagramu taky, hubenost. Jsem hrozně hubená.
Jako jste hodně hubená, ale to vám určitě všichni závidí. Třeba já.
S takovými reakcemi se setkávám, ale ono taky záleží, jak to člověk řekne. Tlustýmu člověku neřeknete do obličeje, podívej se na sebe jak jsi vyžranej, ale jako podívej se na sebe, nažer se, to je v celku normální...
To jo, jestli to nebyla závist, vadí to?
Teď už ne, teď už mě to otravuje, takže mě to irituje spíš jako že proč? Ale když jsem byla menší, tak mi to dělalo problém, tak mě to hodně trápilo právě...
Fakt? Ale neměla jste někdy nějaký poruchy příjmu potravy nebo tak?
Ne, naopak já jsem docela jedlík...
Jo pozor, vy jste taková ta dobračka, co si dá třeba dortík, veganský, s cukrem?
Jo.
A ráno se probudíte a máte o půl kila míň, že jo?
Tak, no...
A maminka to má taky?
Mamka je taková normální, ale jako my jsme třeba rodina docela hubeňourů, vysokých. Moje babička byla taková do smrti, takže to máme hodně genetický, ale samozřejmě, ony jsou s tím spojený zdravotní problémy, stejně jako s obezitou...
Jaká je nevýhoda být hubený?
Tak já to třeba na sobě vidím, že člověk je hypermobilní, blbě stojí, protože jak je prohlý, hubený... tak já to teď hodně cvičím a hodně chodím k fyzioterapeutovi, který mi dává dohromady páteř...
Co ještě je za nevýhodu být hubený?
Ježíši, tak teď už si přijdu jako ve škole...
Ne, tak ať vám přestaneme závidět, tak jako pojďme ještě něco najít...
Samozřejmě, to tělo třeba jak to jídlo zpracovává rychleji, tak si myslím že ty živiny tam nezůstanou tolik...
Jasně, víc utratíte za jídlo, jasně, no prosím, takže pojďme být rádi, my kteří máme pár kilo navíc, míň utratíme za jídlo... to jsou taky kecy, neutratíme, my zase děláme takový to, abychom jedli zdravě, tak si kupujeme takový ty drahý jídla, nepomáhá to...
Jako kuřák, který přestane kouřit, tak si říká že ušetří peníze, neušetří...
Vůbec, to jsem já. Já vůbec nevím, kde ty prachy za cigára mám a to jsem jich utratila. No nic, tak prosím vás, my už musíme končit, já se omlouvám, my si teda tohle dopovídáme. Nezáviďte jí, je to velká nevýhoda být hubená. Jste krásná, štíhlá, a Báro, já vám děkuji, že jste přišla.
Já taky děkuju moc...
Celý rozhovor s Bárou Jánovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
