Fit a krásnáTestovánísoutěže

Kristýna Frejová otevřeně o brutálním přepadení: Bil mě a škrtil mezi popelnicemi až do omdlení

+ 1 fotka+ 2 fotky
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Herečka Kristýna Frejová pochází ze slavné umělecké rodiny. Jejími rodiči jsou totiž herci Věra Galatíková a Ladislav Frej. Sama Kristýna vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřího Adamíry. Nyní ji diváci mohou vídat pravidelně na televizních obrazovkách v seriálu Sestřičky jako Emu Vlčkovou, která v pozdním věku plánuje své první dítě.

Petra Járková 4. ledna 2021

Herečka Kristýna Frejová přijala pozvání své herecké kolegyně Milušky Bittnerové do talk show Na kafeečko, kde si společně popovídaly nejen o jejím životě v hereckém klanu. V otevřeném rozhovoru se dozvíte i o šíleném přepadení, které Kristýna díky neuvěřitelné vůli přežila, nebo zabrousíte do jejích aktivit, kterých rozhodně není málo.

Světlana Nálepková otevřeně: Půlrok se sňatkovým podvodníkem mě dostal na totální dno
Mohlo by Vás zajímat:

Světlana Nálepková otevřeně: Půlrok se sňatkovým podvodníkem mě dostal na totální dno

Bittnerová: Chodila jsi kousek odsud, tedy od Alcronu, na gymnázium, jaká jsi tenkrát byla?
Frejová: To nechceš vědět! Tak asi jsem byla trochu zvířátko. Ale já to mám hlavně spojené s rodiči. Byli tehdy v angažmá v Městských divadlech pražských, psal se rok 1989 a já byla ve čtvrtém ročníku. Bylo to takové zjitřené období. Na gymplu jsme měli partičku kverulantů a asociálů, se kterou jsme chodili na demonstrace. No, a když už to spělo k 17. listopadu, tak byly pořád nějaké demonstrace na Václaváku, takže my jsme jen seběhli z gymplu kousek dolů na ten Václavák, tam jsme si zademonstrovali, občas jsme dostali pendrekem po hlavě a někdy se stalo i to, že jsem vedla spolužáky, když jsme utíkali před vodními děly, zadními vchody a schovávali jsme se dole v klubu v Divadle ABC. Tam pro nás měla barmanka vždycky nachystané rohlíky s máslem a svařák. Byl to krásný čas.

Ještě bylo moc hezký, že naši profesoři tady z gymplu nám tehdy museli povinně říct, že ty demonstrace jsou zakázané a kdo na nich bude viděn, tak bude vyloučen. A pak jsme se samozřejmě s těmi profesory potkali na té demonstraci.

Zpěvačka Heidi Janků: Táta mi řekl, že jsem mu zkazila život a před smrtí mě zapřel
Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvačka Heidi Janků: Táta mi řekl, že jsem mu zkazila život a před smrtí mě zapřel

Bittnerová: Po gymplu se ti stalo něco, co nikdo prožít nechceme. Šlo o přepadení v tvých devatenácti…
Frejová: Ano. Šla jsem tenkrát z koncertu nějaké z předtím zakázaných kapel. Myslím, že tenkrát tam byl Topol, Pražský výběr, Laura a její tygři a jiné kapely, které jsme tenkrát žrali. Po revoluci pak právě tyto kapely uspořádaly velký open air festival na Staroměstském náměstí. Já tenkrát bydlela v Motole, což bylo celkem z ruky, taxíky byly drahý a já jsem šla na poslední tramvaj kolem půlnoci z toho Staromáku na Národní třídu. Dneska se to může zdát absurdní, zrovna tam svítí světla, a pokud tu zrovna nemáme nějaký suvenýr z Číny, tak tam bývá i živo. Pořád tam někdo chodí, jsou otevřené hospody do rána, ale tehdy tam nebyla ani noha. Tma jak v pytli, žádný světlo a já jsem si prostě říkala, že to nějak proběhnu. Nicméně se tenkrát přece jen povedlo nějakému pánovi mě dohnat, dát mi do obličeje pěstí, až jsem omdlela a pak mě škrtit. No šílený, ale podstatný je pro mě to, že jsem to přežila.

Právě, ale ty jsi v sobě našla sílu ubránit se chlapovi.
To se mi v životě pak povedlo ještě mockrát! Až do dnešních dnů!

Kde v devatenácti najdeš tu sílu začít se bránit? Já mám pocit, že bych určitě ztuhla, kdyby mě někdo přepadl a začal škrtit.
Je to zvláštní. Zrovna nedávno jsme se o tom bavily s dcerou, která začíná přicházet do věku, kdy začne trajdat po nocích. Teď tomu tedy doba úplně nenahrává, Ráchelce je čtrnáct, takže přece jen mám ještě chvilku čas se na to připravit. (smích)

Ale čím víc o tom přemýšlím, tím mi to přijde víc logický, že jsem to přepadení zvládla. Měla jsem po maturitě na prestižním gymnáziu, byla jsem přijatá na DAMU, navíc náš celý ročník i pedagogové, vzhledem k tomu, že to bylo po revoluci, to byl prostě dream team. Pan režisér Pistorius byl pro mě obrovská modla, Jiří Adamíra, Viktor Preiss, Dana Kolářová nás učila. Taky Daniela Fischerová, úžasná dramatička, nás učila psychosomatiku. Já se na tu školu tak těšila, že si pamatuju, že jsem si říkala, že se prostě od nějakýho dementa nenechám uškrtit. Já jdu v září prostě na DAMU a nehodlám tu skončit někde v průjezdu mezi popelnicemi. Takže tohle moje čirý přesvědčení, že takhle prostě ne, mi tenkrát dalo tu sílu.

Pokud si správně pamatuju z dokumentu, který jsem o tobě viděla, tak ty jsi v jednu chvíli začala hrát, že jsi omdlela, on uvolnil stisk, ty jsi ho kopla, a tím pádem jsi mohla utéct do bezpečí.
Myslím si, že když člověk má ten pocit, že se blíží konec, tak se velmi výrazně projeví nějaké intuice a tělo jedná v rámci pudu sebezáchovy. Takže to nebylo vymyšlený, ale to tělo prostě jednalo tak, co považovalo za nejlepší variantu.

A co ten útočník? Našli jste ho?
Bohužel se mi vymazal jeho obličej, já si ho prostě nepamatuju. Bavila jsem se o tom s několika psychology a prý se to stává. Viděla jsem toho člověka z půl metru a prostě jsem vůbec nebyla schopna ho popsat. Dokonce mě i zvali na identifikaci podle fotek. Byla jsem nešťastná. Ráda bych jim pomohla, ale bylo by to, jako kdybych střílela slepýma, já jsem si ho nepamatovala. Pak asi po roce jsem měla sen, v němž jsem měla pocit, že jsem ten obličej viděla a že kdybych ho potkala, tak ho poznám. Ale člověk už nikdy nerozklíčuje, jestli to byla jen má fantazie nebo nějaká zpráva vyhřezlá z podvědomí, která se najednou probojuje do vědomé fáze. Nikdy za to prostě nemůže dát člověk ruku do ohně a já si přece nelajsnu, že bych ukázala na někoho, kdo to neudělal. To mi nějaký morální kodex ve mně nikdy nedovolil.

Nestávalo se ti třeba, že jsi toho člověka hledala mezi lidmi?
Ne, to vůbec. Naštěstí jsem z toho neměla ani nijak zvlášť deprese, ani mi to nějak zvlášť nezasáhlo do dalšího života. Naštěstí ve mně převládal ten pocit vítězství. Bylo to pro mě tedy stejně nepříjemné, jako když mi někdo třeba vykradl auto nebo byt. V podstatě se i snažím najít nějaké pochopení, proč to ty lidi udělají.

Nech toho, prosím tě!
No fakt, ale nejsem svatá, ne ne ne! Jsem pěkná svině! (smích) Ale v momentě, kdy se pokusíš pochopit toho člověka, pomůže to i tobě. Teď nedávno se mi třeba někdo vloupal do auta a nic se tam neztratilo. Přišla jsem tam, v autě bordel, vytahané věci a byla vypitá jen voda, co jsem tam měla. Tak jsem volala na policii, že se omlouvám, že toho určitě mají hodně, ale že by měli asi vědět, že v Londýnský byl někdo v mém zaparkovaném autě, ale že se nic neztratilo. Řekli, že jsem hodná, že to hlásím, že je toho v posledních dnech hodně. Že asi „smažky z Pavláku“ donutila krize naučit se otvírat auta a přespávat tam. Tak jsem si říkala, no tak co, nic neukradli, tak ať tam přespávají, mají snad umrznout?

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy

U tebe už je to duchovno na nějaké vyšší úrovni, bych řekla. Já tyhle věci zase až tak nechápu.
Baví mě debatovat se svou čtrnáctiletou dcerou. Samozřejmě, že se ve spoustě věcí neshodneme. Ráchelka je velmi ostrá v názorech, takže se ji snažím mírnit, aby neměla tak prudké úsudky. Vidím totiž sebe před těmi x lety. Sama se snažím dostat do fáze, absolutně vůbec nesoudit. Hrozně to člověku pomůže. Nevytočíš se čtyřikrát za cestu v autě, že ti tam někdo blbě vjel. Řekneš si, že prostě jen nemá svůj den, nebo že je to prostě debil a konec. Já ráda říkám příměr, který mě naučil Andy Urbiš z Čeladné, u kterého jsem byla na pobytu ve tmě. Andy je úžasný přes čínskou medicínu a psychosomatické problémy. A ten mi jednou řekl, že špatně položená otázka je: „Proč by to dělala?“ Ale dobře položená otázka je: „Co ve mně způsobuje to, že mi to ten člověk dělá?“ Někdo by třeba řekl, že je to sebemrskačství, ale není to pravda. Je to hrozně osvobozující. Samozřejmě, ne vždycky mám nervy Dalajlámy, to je jasný.

Sama zmiňuješ, že chodíš plavat do Vltavy. Jak dlouho se otužuješ?
Pamatuju si to přesně, bylo to před rokem na mé narozeniny, takže 26. října. Loňskou zimu jsem ale pořád někde hrála, takže nebylo tolik času, ale tahle pandemie je pro mě dobrá v tom, že já ráno vstanu a přepadne mě euforie v tom, že mohu trávit večery se svou dcerou. Bez nervů a v klidu. Třeba i uvařit něco strašně dobrého, vymyslet si to, vymazlit, což prostě v mém normálním režimu nejde. Vážím si času, který můžu trávit s Ráchelkou. Vesmír mi to poslal hezky, protože je to zrovna ve věku, kdy je to podle mě strašně důležité. No a volné dny mohu zužitkovat i k tomu, že chodím cvičit, běhat, že si čtyřikrát pětkrát týdně skočím právě do té Vltavy. Taky se snažím dobrovolničit.

Ty se, koukám, nezastavíš.
Ale jo, já miluju ty dny, kdy třeba vůbec nevysvlékneme pyžamo.

Ráchelka se taky otužuje?
Ne ne, ale už po tom pokukuje. Na ni se vůbec nesmí pod tlakem, což jsem pochopila už u porodu, kdy si řekla, že vyleze, až jí se bude chtít, takže jsem rodila asi dvacet hodin. Teď věřím, že se časem dočkám i toho, že se mnou půjde i do řeky.

Ty sis udělala dobrovolnický kurz?
Ano, pod Červeným křížem. Měla jsem i v rámci natáčení Modrého kódu možnost několika intenzivních školení první pomoci. Jeden byl pro dospělé a druhý pro rodiče s dětmi, což bylo strašně fajn. Na chviličku jsem měla tu naději, že by z dcery třeba mohla být lékařka. Tak to ale samozřejmě asi nedopadne. Myslím si ale, že tohle by měly absolvovat všechny děti. No a teď jsem si udělala základní kurz pečovatele, kde nás naučili, jak třeba přebalit ležícího pacienta, jak pracovat s pomůckami nutnými pro běžnou denní potřebu lidí, kteří jsou dlouhodobě ležící, a myslím si, že to bylo velmi užitečné. Navíc se tam dozvíte i takové psychologické minimum, takže víte, o čem s těmi lidmi mluvit a o čem s nimi nemluvit. Teď chci podstoupit roční kurz, po němž bych dostala certifikát terapeuta pro dlouhodobě nemocné.

Bohužel si myslím, že tahle pandemie, co nás potkala, není u konce. Že nestačí najít vakcínu a bude konec. Podle mě si musíme zvyknout, že se tady to masivní šíření virů bude vyskytovat čím dál tím častěji a že se to stane součástí našeho života. A že by tedy bylo fajn mít ještě nějaké jiné povolání.

Hvězda Slunečné Bára Jánová otevřeně: Jsem z rodiny hubeňourů, ničí mi to zdraví
Mohlo by Vás zajímat:

Hvězda Slunečné Bára Jánová otevřeně: Jsem z rodiny hubeňourů, ničí mi to zdraví

Promiň, ale já jsem z tebe úplně vedle. To bych vůbec nečekala, že máš v sobě takový potenciál. Měla jsem tě zavedenou jako velmi závaznou umělkyni a herečku z hereckého klanu, která by neuhnula z divadla. A teď, když tě poslouchám, tak vím, že z tebe bude skvělá terapeutka. Je to v tobě od malička, nebo je to něco, co se v tobě vyvinulo? Vím, že jste neměli úplně snadné dětství a že problémy mezi vašima jste asi cítili.
V první řadě musím říct, že i když to mezi našima někdy skřípalo a byla to Itálie, vše bylo zastřešené obrovskou láskou, což děti cítí. Když člověk vyrůstá v láskyplném prostředí, tak to navozuje pocit jistoty, který v sobě každý potřebujeme cítit. Můj zájem o psychologii však přišel až s gymplem, který měl takové zaměření. Bavilo mě sledovat pořady, číst knihy. Třeba jsem četla historii masových vrahů od pravěku, kde jsou popsané různé diagnózy, a to mě fakt strašně bavilo. Tíhnu k tomu i kvůli bratrovi, který trpěl velkými depresivními ataky. Pamatuju si, že když bylo období, kdy to bylo špatné a nevěděli jsme, jak se k němu chovat, tak jsem si načetla spoustu věcí, bavila jsem se se spoustou psychiatrů a psychologů, jak k tomu přistoupit.

A co ty a chlapi? Máš to s nimi těžký? Jak tě zvládají?
Hele, blbě! (smích) Mám v sobě pravděpodobně hodně silný ten mužský princip. Jednou mi kamarád dělal horoskop a řekl, že s tím, co mu vyšlo, můžu žít tak akorát sama. A vlastně mě provází takové střídání období vztahů a samoty celý život. Většinou, když se propadnu do nějakého vztahu, tak je to hluboko, takže neumím lusknutím prstu přecházet ze vztahu do vztahu. Je zajímavé, že čím jsem starší, tím s větším klidem, respektem a vlastně i takovou perverzní radostí tu samotu přijímám. Pokud se někdo najde, kdo bude chtít se mnou a Ráchel jít po společné cestě, proč ne, a pokud nepřijde, tak se taky nic nestane. Rozhodně nepotřebuju být s někým, jen abych nebyla sama.

Přesně, počkáš si na toho nejlepšího!
Jo jo, třeba v té LDN. Ale to nevadí, láska kvete v každém věku!

Celý rozhovor s herečkou Kristýnou Frejovou si můžete poslechnout v úvodním videu.

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články