Patrik (54): Umírám, ale manželce to říct nechci. Bojím se, že si něco udělá

Vilmu (50) jsem poznal před deseti lety. Byla zrovna po rozvodu, její první manžel neunesl fakt, že ona nemůže mít děti. Dlouho jsme se vídali jen tak nezávazně, chodili jsme spolu na kafe nebo do divadla. Dostalo mě to, jak je křehká a všechno prožívá naplno. Jenže právě to je teď trochu na obtíž.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula (38): Máma odmítá léčbu rakoviny. Prý stačí, když se bude mít víc ráda

Jsem těžce nemocný

Po několika letech se Vilma ke mně nastěhovala a já ji pak požádal o ruku. Měl jsem pocit, že by to tak mělo být. Nevadilo mi, že nebudeme mít děti. Já je vlastně ani nikdy nějak nechtěl. Mám rád svůj klid a pohodlí. A také nechci řešit, že když půjdeme večer třeba do restaurace, někdo se musí postarat o drobotinu.

Je to sobecké? Možná ano. Ale to, co prožívám v posledních měsících, mě utvrdilo v tom, že jsem se rozhodl správně. Na jaře se mi v práci udělalo blbě. Nějak jsem to rozdýchal a fungoval dál. Jenže když se to opakovalo, zašel jsem k lékaři. A po docela dlouhém kolečku vyšetření se ukázalo, že jsem nemocný.

Detaily bych nechtěl rozvádět. Můžu ovšem říct, že finální verdikt mě dostal. Podle lékařů mi totiž zbývá jenom rok života. A to jen v lepším případě. Mít děti, byla by to pro ně věc, která by výrazně poznačila jejich životy. Takže je možná lepší, že jsem se nikdy nestal tátou. Jenže je tady ještě Vilma...

Mohlo by Vás zajímat:

Mojmír (54): Po rozchodu mi manželka řekla, že má rakovinu. Celá rodina si myslí, že jsem ji opustil kvůli nemoci

Manželce raději nic neřeknu

Už jsem se zmínil o tom, že moje Vilma je křehká květinka, která všechno prožívá naplno. Pamatuju si, jak byla na dně kvůli rozvodu. Myslím, že kdybychom se nepotkali, neskončí to s ní dobře. A teď jsem tady já a moje nevyléčitelná nemoc. Obávám se, že kdybych jí o tom pověděl, zhroutí se. A kdyby jenom to. Možná si i něco udělá.

A tak předstírám, že je všechno v pořádku. Když se mi udělá špatně doma, vymluvím se na jídlo. Pak si lehnu a jdu si číst, ale jsem tak slabý, že ani nevnímám slova v knize. Naštěstí je Vilma pečující typ, takže mě nechá odpočívat a jen se občas zeptá, jestli něco nepotřebuji.

Rve mi to srdce, když pomyslím na to, co ji čeká. Když vidím, jak kolem mě chodí po špičkách a vím, že mě má ráda, někdy se mi ještě přitíží. Ale prostě jí nemůžu říct pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (39): Zjištění, že je mamka vážně nemocná, byl obrovský šok. Ještě víc mě zaskočilo, jak se začal chovat táta

Snažím se žít naplno

A tak se teď snažím prožít poslední měsíce s Vilmou naplno. Pořád ji tahám někam ven, vzal jsem ji i na víkend do Paříže, což byl vždycky její sen. Chci s ní strávit každou chvíli, která mi zbývá. Díky tomu se cítím trochu lépe, jako bych vůbec nebyl nemocný. Chce mi snad vesmír naznačit, že jsem měl žít víc?

Vůbec netuším. Jen mě občas přepadne myšlenka, jestli to celé vlastně není sobecké, když Vilmě nechci říct, že umírám a odkládám to na později. Tím si to vlastně ulehčuji a nebudu se muset koukat, co to s ní udělá, až tady už nebudu...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (20): Matka celý život odmítala lékaře. Až nehoda ukázala, jak těžce je nemocná

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.