Petr (28): Sestěhování mi ukázalo krutou pravdu. Jsme spolu, protože je to levnější a pohodlnější než být sám

Musím sám sobě přiznat, že společný život s Evelínou není vůbec o lásce. Dohromady jsme se dali díky kamarádce, náhodě a strachu ze samoty. A drahoty. A taky protože se to tak prostě dělá. „Chodíte spolu, sestěhujte se.“ Takhle je to jednoduché.

Diana (28): Sestěhování mi zkomplikovalo intimní život. Já mám milování ráda ráno, můj přítel až večer

Kamarádka dohazovačka

Dohromady nás dala moje kamarádka Tereza. S Evelínou se seznámila, když hledala spolubydlící. Nedopadlo to. Evelína chtěla bydlet po rozchodu s bývalým přítelem sama, ale staly se z nich tak trochu kamarádky. A protože i já jsem byl v té chvíli sám, pustila se Tereza do díla. „Vy dva byste si mohli rozumět,“ prohlásila a mně to tak nějak bylo fuk. Prostě jsem na domluvenou schůzku šel.

Evelína seděla v malé kavárně u okna a líbila se mi na první pohled. Na sobě měla červený kabát, který jí hrozně slušel. Smála se mým hloupým vtipům, vyprávěl jsem jí o své práci a prozradil jsem jí i to, že bydlím až na konci města, kde bylo bydlení levnější. Za okny padal sníh a možná k tomu, že jsme se domluvili na další schůzce – vlastně to už bylo rande – červený kabát a romantika taky přispěly.

Dora (34): Pořídili jsme si společné bydlení. O půl roku později jsme si už nedokázali přijít na jméno

Společné bydlení

Viděli jsme se třikrát, sex se dostavil napočtvrté, když mě Evelína pozvala k sobě. Zázrak se nekonal, ale bylo nám spolu dobře. Než přišlo jaro, už jsme spolu bydleli. V jejím malém pronajatém bytečku, ale stačilo nám to. Všechno to šlo rychle, až podezřele snadno. „Stejně jsme buď u mě, nebo u tebe, takže je logické mít jen jedno bydlení,“ prohlásila Evelína, když jsme nakládali moje věci do auta. A pak dodala: „Aspoň ušetříme na nájmu.“ Souhlasil jsem, spočítal jsem si, že při dnešních drahých nájmech to dává smysl.

Ze začátku bylo všechno fajn. Ráno jsme spolu snídali, dramaticky se loučili, když jsme odcházeli za svými povinnostmi, bylo to skoro jako v romantickém filmu. Ale brzy se to změnilo. Evelína začala být ráno rozmrzelá, zakopávali jsme o sebe v koupelně, pletli se jeden druhému pod nohy a společná snídaně? Stala se minulostí. „Nemám hlad,“ prohlašovala moje partnerka a při odchodu se na mě ani nepodívala.

Dana (48): Po 25 letech manželství jsme se odcizili. Zachránila nás až moje nemoc

Máme ekonomický vztah

Celý náš život se proměnil v rutinu: ranní úprk, práce, nákup, seriál, spánek. Sem tam sex. Bez vášně. Občas se pohádáme kvůli hloupostem. „Zase jsi po sobě neuklidil, co ty ponožky?“ ječí na mě Evelína a já zase na ni, že se snad nic tak strašného nestalo. „Zapomněl jsi zhasnout v koupelně, elektřina je drahá!“ jsem se dozvěděl jindy a tak dál a tak dál.

A přesto jsme se ještě pořád nerozešli.

Stali se z nás spolubydlící. Mluvíme spolu málo, málokdy se spolu zasmějeme, občas se Evelína dotkne mé ruky, ale pohlazení to není. Spíš jen gesto, když se díváme spolu večer na nějaký film a něco ji zaujme. Dříve bychom si o tom povídali, dneska mlčíme.

A tak jsme spolu dál. Platíme společně nájem, vaříme si večeře, občas se pomilujeme. Vím, že to není láska, ale je to praktické. Nakonec po letech v každém vztahu vášeň zmizí, takže mě to zas tak moc netrápí. Je pro nás oba jednodušší být spolu než zůstat každý sám. Nejspíš až do té doby, než jeden z nás potká skutečnou lásku a bude chtít odejít.

Marika (26): Kvůli vidině nového vztahu jsem ztratila i toho, kdo mě miloval

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].