Petr (42): Po rozvodu jsem se chtěl naučit vařit, aby dcerám u mě chutnalo. Netušil jsem, jak těžké to bude

Když jsem se po rozvodu přestěhoval do podnájmu, byla to právě kuchyň, která mi připadala nejvíce cizí. V našem domě to bylo království mé bývalé ženy Kláry. Já tam chodil jen pro něco do lednice.

Nyní jsem stál uprostřed moderní, zářivě čisté a naprosto prázdné místnosti a uvědomoval si tíhu své nové role. Role otce, který má své dcery, dvanáctiletou Emu a osmiletou Sofii, jen každý druhý víkend.

Milan (55): Po rozvodu jsem zůstal sám a začal znovu. Když se exmanželka chtěla vrátit, řekl jsem ne

Chtěl jsem, aby moje dcery jedly zdravě

První měsíce byly přesně takové, jaké si asi každý představí život s tátou. Pátky patřily objednané pizze, soboty návštěvám restaurací a neděle rychlým těstovinám s hotovou omáčkou ze sklenice.

Holky byly nadšené. Pro ně to byl nekonečný večírek bez pravidel. Ve mně ale rostl pocit viny. Viděl jsem, jak Klára s mírně zvednutým obočím naznačovala mé selhání jako otce. A já věděl, že má pravdu. Nemohl jsem je krmit fastfoodem věčně.

Chtěl jsem jim vytvořit skutečný domov. Místo, kde voní pečené kuře s bramborami, kde se místo hranolek ke svačině podává čerstvá zelenina. A kde trávíme čas u stolu jako rodina.

Rozhodl jsem se, že to změním. Vyrazil jsem do knihkupectví a nakoupil stohy kuchařek. Od základů české kuchyně až po moderní zdravou výživu a exotiku. Pořídil jsem si nové hrnce, nože a naplnil lednici a spíži surovinami, o kterých jsem dříve ani netušil, že existují. Byl jsem odhodlaný ukázat svým dcerám, že život u táty může být i o něčem jiném. Že zkrátka umím uvařit něco chutného a zdravého.

Slávek (57): Mám vztek, že náš syn je slaboch. Po rozvodu se složil a už čtyři roky nám leží na gauči

První střet s realitou

První pokus o zdravou a vyváženou večeři proběhl hned následující pátek. Rozhodl jsem se pro pečeného lososa s batátovým pyré a restovanými zelenými fazolkami. Strávil jsem v kuchyni tři hodiny. Pečlivě jsem odměřoval každou lžičku koření, sledoval videonávody, abych rybu nevysušil, a s napětím čekal, až holky dorazí.

Když si sedly ke stolu, jejich úsměvy povadly. Sofie začala do ryby píchat vidličkou, jako by se jí to vůbec nelíbilo. Ema si založila ruce na hrudi a podívala se na mě pohledem, který tak dobře znala od své matky.

„Co to je?“ zeptala se Ema podezřívavě.

„To je pečený losos, zlatíčko. A batátové pyré. Je to moc zdravé a dobré, uvidíš,“ snažil jsem se znít nadšeně a povzbudivě.

„Máma dělá lososa jinak. Tohle vypadá divně. A máma říkala, že ty vařit neumíš, že prý u tebe budeme jíst jenom pizzu a hranolky,“ odsekla Ema a odsunula talíř dál od sebe.

Zabolelo mě to. Nejen to odmítnutí jídla, do kterého jsem vložil tolik snahy, ale hlavně ten vzkaz. Měl jsem pocit, že skrze Emu mluví Klára. Byl to mistrovský tah v naší tiché porozvodové válce. Snažil jsem se zachovat klid. Vysvětloval jsem jim, že se učím nové věci, že chci, abychom jedli zdravě. Nakonec holky snědly jen pyré a já do sebe nasoukal i jejich porce vychladlé ryby.

Mirek (35): Po rozvodu jsem se cítil úplně neschopný. Na vánoční dílně se mi ale změnil život

Chci se naučit vařit

Nenechal jsem se odradit. Naopak. Stal se z toho můj osobní boj. Každý večer, když jsem přišel z práce, jsem se zavřel v kuchyni. Učil jsem se krájet cibuli najemno. Zkoušel jsem různé druhy marinád na kuřecí maso. Sledoval jsem desítky hodin videí o vaření na internetu. Moje historie prohlížeče se skládala jen z hesel jako „jak upéct kuře, aby nebylo suché“ a „co uvařit dětem, které nechtějí zeleninu“.

Další víkend jsem zkusil připravit boloňskou omáčku. Mrkev a celer jsem nastrouhal nadrobno, aby holky v omáčce neobjevily zeleninu. Po několika hodinách vaření se vůně linula celým bytem.

Když holky dorazily, Sofie zavětřila a usmála se. Měl jsem pocit, že tentokrát to vyjde.

„To voní jako u babičky,“ řekla Sofie vesele.

„Vidíte? Táta se učí vařit. Dneska máme parádní omáčku na těstoviny,“ oznámil jsem hrdě a nandal jim plné talíře.

Ema začala jíst. První sousto, druhé sousto. Pak se zastavila, pečlivě prozkoumala omáčku na vidličce a podívala se na mě.

„Proč jsou v tom takové oranžové kousky? Máma dává do boloňské jen maso a rajčata. Tohle chutná moc sladce. Máma říkala, že se určitě budeš snažit dělat věci po svém a že to dopadne špatně.“

Opět ten stín. Opět Klára sedící neviditelně u našeho stolu, hodnotící každý můj krok. Vysvětlil jsem jim, že je to mrkev a že to tam patří, ale nálada už byla zkažená. Dojedly v tichosti a já měl pocit, že jsem znovu prohrál.

Kryštof (53): Myslel jsem, že po rozvodu mě už nic hezkého nečeká. Mýlil jsem se

Povedlo se mi získat si je

Uplynul měsíc a já byl čím dál tím unavenější. Každý víkend s dcerami pro mě znamenal obrovský stres. Chtěl jsem, aby u mě byly šťastné, ale zároveň jsem nechtěl ustoupit a vrátit se k polotovarům. A pak mě napadlo zkusit něco, co by je opravdu potěšilo, ale co by vyžadovalo skutečnou kuchařskou zručnost. Snídaně. Rozhodl jsem se udělat lívance. Žádná směs z krabice. Kvásek, mouka, mléko, vajíčka, čerstvá vanilka.

V sobotu ráno jsem vstal o dvě hodiny dříve. Slunce teprve začínalo prosvítat žaluziemi. Začal jsem připravovat těsto. Pozoroval jsem, jak kvasnice pracují, jak těsto v teple kyne a nabývá na objemu. Připravil jsem si čerstvé jahody a borůvky, ušlehal domácí šlehačku. Když jsem na rozpálenou pánev nalil první naběračku těsta, byt se okamžitě naplnil neuvěřitelně hřejivou, sladkou vůní vanilky a másla.

Slyšel jsem kroky v chodbě. Ve dveřích se objevily dvě rozcuchané hlavičky. Obě holky měly na sobě pyžama a třely si oči.

„Tati, co to tak krásně voní?“ zeptala se Sofie a přistoupila blíž ke sporáku.

„Dělám lívance. Běžte se umýt, za chvíli to bude na stole,“ usmál jsem se na ně.

Když si sedly ke stolu, předložil jsem před ně talíře plné zlatavých lívanců, ozdobených ovocem a kopečkem šlehačky. Vypadalo to jako z nějakého časopisu o vaření. Holky se do toho pustily s takovou vervou, že jsem jen koukal. Smály se, měly šlehačku až na nose a vyprávěly mi o škole, o kamarádkách, o tom, co by chtěly dělat odpoledne.

Byl to ten moment, o kterém jsem snil. Pocit, že jsem vytvořil teplo domova. Seděl jsem s kávou v ruce, díval se na své krásné dcery a cítil nesmírnou hrdost. Dokázal jsem to. Překonal jsem Klářiny řeči, naučil jsem se vařit a našel cestu k srdcím svých dětí přes jejich žaludky.

Až budu příště chystat lososa nebo boloňskou, proberu to nejdříve s nimi. A možná je i zapojím, ať si v kuchyni užijeme trochu zábavy.

Roman (54): Netušil jsem, že se mi bývalá manželka vryje tolik pod kůži. Sedím sám v prázdném bytě a vzpomínám

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].