Facebook
Instagram
Život s despotou není nic příjemného. Na první pohled je však tento typ člověka milý, pozorný a má velice dobré herecké schopnosti. Své okolí dokáže přesvědčit o tom, že je láskyplný a umí se o svou rodinu perfektně postarat. Přitom musí jeho nejbližší dodržovat přísná pravidla a dělat přesně to, co si despota přeje. A běda, jak tomu tak není. Své o tom ví i jednačtyřicetiletá Erika, které dělá manžel ze života peklo. Co jí poradí v této situaci psycholog Petr Hroch?
Báječný puntičkář?
S manželem Josefem (45) jsme se poznali, když mi bylo pětadvacet. Imponoval mi svou pozorností, dochvilností a důležitostí. Ze začátku mě trochu děsil jeho smysl pro pořádek, ale nakonec jsem byla ráda, že nemusím po bytě uklízet jeho rozházené oblečení a fusekle. V mých sedmadvaceti letech se nám narodila dcera Klárka. A manželovy požadavky na úklid, vaření a péči se začaly stupňovat.
Domácnost pod dohledem
Josef chtěl mít neustálou kontrolu nad vším, co se doma děje. I když byl zrovna v práci, musela jsem mu hlásit, co zrovna dělám a co dělat budu. Z Josefových občasných rozmarů, co a jak má být, se staly každodenní urážky typu: ,,Proč to neuděláš pořádně?“ ,,Jsi líná.“ ,,Neumíš pořádně uvařit.“ Později do toho začal zatahovat i naši dceru, kterou hlídal na každém kroku. Kontroloval jí úkoly, i to, jak má uložené věci ve skříni nebo například, jak často jí.
Šťastné dítě bez tatínka
Klárka je nejšťastnější, když je manžel v práci. Jakmile zarachotí klíče v zámku, začne panikařit. Pozoruji na ní, jak začíná být úzkostlivá. A jednou mi dokonce řekla: ,,Mami, nemohl by být tatínek v práci pořád.“ To mě vyděsilo. A bojím se, aby z ní pod manželovým vlivem nevyrostla ustrašená osobnost bez špetky sebevědomí. Manžel je v mnoha ohledech báječný, ale potom ukáže svou pravou despotickou tvář a je konec…
NÁZOR ODBORNÍKA: Psycholog Petr Hroch radí:
,,Budu otevřený: Erika 16 let zcela dobrovolně žije s mužem, který ji již od počátku 'děsil', jak sama píše. Josef se sice dle popisu dá zařadit mezi despoty a psychické tyrany, jenže mezi dospělými platí sice tvrdé, ale jasné pravidlo: Druhý tě může utlačovat jen tak, jak se necháš. A Erika se nechala. A nechala manžela, aby totéž, co jí samotné vadí, dělal i dceři. Příběh sice vypadá jako hra o jednom tyranovi a dvou obětech, hodné mamince a nešťastně dcerce. Já ale vidím jen jednu dětskou oběť dvou dospělých. Klárka se skutečně může potýkat s potlačeným sebevědomím, s ustrašeností, získanou díky tyranii otce. Bude se ale ještě výrazněji potýkat s tím, že ji máma neochránila. Máma je ta, která jí ukazuje, že žena muži podléhá a ustupuje, že žena nestojí za nic. Máma si bere svou dcerku do koalice proti otci, ale udělala alespoň nějaký pokus o změnu?"
,,Proč to píšu takhle ostře? Protože tahle rodina nemá moc času. Nemá moc času na to, aby zastavila tu patologickou hru na mocného tyrana a bezmocnou oběť, než se opravdu přenese ve scénářích dcery do další generace. Ostatně, tak, jak si nejspíš svůj tyranský scénář ze své rodiny přenesl táta a svůj scénář oběti máma. Je to jinak! Táta nejspíš vše kontroluje, aby si zachoval iluzi moci, roky tak bojuje se svou bezmocí. A celou tu dobu měla a má Erika moc to ukončit (odejít ze hry) nebo to změnit.
Lehké to rozhodně nebude, v tom scénáři jedou 16 let a našli v něm podivnou, patologickou rovnováhu, kterou narušilo až trápení dítěte. A od Klárky je třeba začít.
Je čas na rodinnou terapii. Sami to nejspíše nezvládnou. Potřebují podporu v tom, aby se všichni cítili mocní. Ne nad druhými, ale nad sebou. Teď není čas uvažovat o rozchodu, ten by padl časem na hlavu Klárce. Teď je opravdu čas na terapii. A na lásku. Věřím, že oba rodiče Klárku milují a ona je. Jen to nikdo z nich neumí zdravě projevit."
