Radim (33): Viděl jsem ji v bílých šatech a propadl panice. Mám strach, že mi končí svoboda i zábava

Určitě jsem nebyl ten typ, co spěchá do manželství. Když jsem se po třech letech vztahu odhodlal požádat Kláru o ruku, bral jsem to jako přirozený krok – potvrzení, že to mezi námi myslím vážně. Nechtěl jsem ji ztratit a zároveň jsem si říkal, že svatbu klidně naplánujeme „až někdy“. Jenže se zdá, že jsme si každý představovali to „až někdy“ trochu jinak.

Vanda (31): Do konce roku čekám zásnubní prsten. Jinak se s přítelem rozejdu, jen stárnu a tloustnu

Rozhoupal jsem se k činu

Kláru miluji a dovedu si představit, že spolu zestárneme. Je to holka do nepohody, umí si ze sebe udělat legraci a na nic si nehraje. Zároveň jí můžu věřit, a to je uklidňující. Lepší asi nepotkám. Pěkné ženy jsou všude, ale je dobré nehledat věčně. Člověk by mohl ztratit to nejlepší. A tak jsem chtěl ukázat, že to s ní myslím vážně a počítám s ní i v budoucnu. Aby se nerozhlížela jinde a věděla, kam jednou směřujeme.

Byl to krásný večer. Romantická večeře, svíčky, prsten, všechno jako podle učebnice. Klára brečela, smála se a hned druhý den poslala fotku zásnubního prstenu celé rodině. Nevadilo mi to – měl jsem radost, že je šťastná. Ale sotva týden po zásnubách už měla tabulku s rozpočtem, seznam hostů a tři různá místa, kde by se naše svatba mohla konat. Vyděsilo mě to.

„Miláčku, to nemusíme řešit hned,“ zkusil jsem ji brzdit. „Ale proč ne?“ smála se. „Když to teď půjde, můžeme být svoji už na jaře!“ To jaro se mi tehdy zdálo až příliš brzy. Upřímně – doufal jsem, že si pár let jen tak užijeme. Cestování, výlety, léta na festivalech. Chtěl jsem být zasnoubený, ale tak nějak neženatý. Šlo mi o jistý mezistupeň. Zvyknout si na něj, rozdýchat to. Jenže Klára začala mluvit o svatebních šatech, o dortu, o kapličce, kde by to bylo „jako z pohádky“. Každý večer mi posílala odkazy a ptala se, která kytice se mi líbí víc. Odpovídal jsem neurčitě, snažil se nadchnout, ale cítil jsem, jak se mi pomalu stahuje hrdlo.

Alice (32): Vysněnou svatbu jsem nechtěla odložit ani kvůli těhotenství. Byla to chyba

Datum bych nechal na neurčito

V práci se mě kolegové ptali, jestli už máme datum. Smál jsem se poměrně nervózně, že zatím ne. Ale když jsem pak doma chtěl otevřít lednici a našel na ní přilepený lísteček s nápisem „rezervace místa – potvrdit do pátku“, došlo mi, že to přestává být jen plánování z plezíru. „Kláro, není to moc rychlé?“ zeptal jsem se opatrně. Zvedla oči od svatebního časopisu a zamračila se. „Rychlé? Jsme spolu tři roky, zasnoubení měsíc. Kolik času ještě potřebuješ?“

Nevěděl jsem, jak odpovědět. Možná jen trochu víc volnosti. Ještě jedno léto, kdy nebudu řešit, jakou kravatu si vezmu k oltáři. Cítil jsem se provinile – vždyť jsem jí ten prsten dal dobrovolně. Ale čím víc o svatbě mluvila, tím víc jsem měl pocit, že velmi rychle přicházím o něco, co jsem si dosud neuvědomoval, že je pro mě tak důležité – o svobodu.

Minulý víkend mě vzala do svatebního salonu. „Jen se podívám,“ řekla natěšeně. O hodinu později stála před zrcadlem v bílé krajce, oči jí zářily. „Tak co myslíš? Finální ti neukážu, neboj. To nosí neštěstí, jen jsem chtěla mít představu.“ A já tam seděl, ztuhlý, a přemýšlel, kdy přesně se z mého zasnoubení stalo závodní odpočítávání. Myslel jsem zkrátka, že budeme zasnoubení pár let. Že si to období užijeme bez tlaku. Ale když jsem ji viděl v těch šatech, došlo mi, že pro ni je to už začátek manželství, ne přechodné období.

Martina (31): Moje mladší sestra je zasnoubená s týdenní známostí. Moje obavy jsou jí k smíchu

Žádost jsem asi uspěchal

Možná jsem jen naivní. Možná nejsem připravený tak, jak jsem si myslel. Ale vypadá to, že moje poslední svobodné léto skončilo dřív, než jsem si to uvědomil. Mohl jsem si ho užít trochu víc. Teď nechci Kláru ranit a naznačit, že bych chtěl pár let počkat. Jistě by se urazila anebo by mi prstýnek vrátila.

Nejhorší je, že to svatbou nekončí. Klára bude chtít brzo děti, a když vidím caparty u kamarádů, běhá mi mráz po zádech. Je to sice zázrak, ale také pořádný záhul a stres. Užívání života evidentně skončilo. Měl jsem s tou žádostí prostě ještě počkat. Teď mi dochází, že bych si měl možná ještě tajně užít někde bokem, abych pak nelitoval, že jsem přišel o zábavu moc brzy.

Sebastián (26): Moje přítelkyně influencerka mě požádala nečekaně o ruku. Ale zdá se, že to tak spontánní rozhodnutí nebylo

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].