Facebook
Instagram
Pan Roman úspěšně podniká už spoustu let. Zaslouží si uznání, jenže jeho táta to tak nevnímal. Pro něj bylo nejdůležitější vzdělání. Romana si přestal vážit, když kvůli podnikání odešel z vysoké školy.
Byl jsem dojatý a neměl daleko k slzám. Nikdy předtím se mi to nestalo. Vždyť jsem dospělý muž! A to vše proto, že můj nejstarší syn získal doktorát. Škoda, že se toho táta nedožil. Vzdělání pro něj tolik znamenalo...
Táta nemohl studovat
A právě kvůli tomu mezi námi došlo k hádce. Když jsem odešel ze studií, otec mi to nikdy neodpustil. Vyrůstal ve velké rodině a byl nejstarším dítětem. V těžkém poválečném období byl nucen jít do práce, aby podpořil matku a nemocného otce, který se nikdy nezotavil z toho, co prožil v koncentračním táboře.
Těžce pracoval, zatímco jeho dva mladší bratři získávali vzdělání. Bylo jim umožněno jít na univerzitu. Když dokončili studium, otec už měl svou vlastní rodinu. Nejprve jsem se narodil já, pak moje dvě sestry. Vyhlídky na to, že by šel studovat, nebyly reálné. Ani dálkově...
Pak se rozhodl, že své nenaplněné sny přenese na děti. Neustále mi opakoval, že vzdělání je největší dar, protože jakmile ho získáme, nikdo nám ho nemůže vzít. Ani nepřipouštěl možnost, že bych nechtěl jít na univerzitu. Koneckonců, tvrdě pracoval, aby mi umožnil studovat.
Ale to se dělo na konci 80. let. Bez správných kontaktů tehdy diplom moc neznamenal. Po změně režimu jsem viděl jsem spoustu dalších příležitostí, třeba v oblasti obchodu. Dvoudenní výlet do Německa mi mohl vydělat víc peněz než tři měsíce dřiny v práci.
Zpočátku jsem zvládal tyto výlety kombinovat se studiem, ale pak mě napadla jedna věc. Proč vozit krabice granulovaného čaje nebo čokolád, když jeden videorekordér mi mohl vydělat tolik jako plný kufr jídla?
Začal jsem podnikat
Navázal jsem kontakty a začal dovážet elektroniku. Technologie mě bavily a znalosti získané ve škole mi hodně pomohly, protože jsem dokázal posoudit, které produkty jsou hodnotné a které jsou brak. Po šesti měsících jsem se rozhodl přestat být jen dodavatelem pro různé obchůdky a otevřel si vlastní velkoobchod. Pronajal jsem si sklad na okraji města a začal podnikat.
Začátky byly opravdu těžké. V prvních měsících docházelo ke krádežím každé tři až čtyři týdny a policie se o to vůbec nezajímala. Dokonce mám podezření, že někteří policisté mohli být ve spolčení se zloději. Trávil jsem celé noci ve skladu a každou půlhodinu jsem dělal obchůzky s baseballovou pálkou. Strašně jsem se bál, že mě někdo může praštit podobnou pálkou do hlavy.
Kvůli podnikání byla pro mě škola příliš náročná, takže jsem požádal o přerušení studia s nadějí, že za rok začnu znovu. Ale to se nestalo...
Postupně jsem navázal kontakty s policií. Po několika skleničkách vypitých s jedním vysoce postaveným policistou už nebylo potřeba, abych přespával ve skladu a dohlížel na zásoby. Konečně začaly přicházet peníze! Naprosto všechno, co jsem přivezl z Německa, se okamžitě prodalo! Tehdy jsem poprvé pocítil sílu peněz a uvědomil si, že se bez nich neobejdu.
Táta na mě nebyl hrdý
Doufal jsem, že na tátu udělám dojem vlastním bytem, luxusním autem... Mé naděje byly zmařeny, protože otec se na všechny tyto věci díval jako na harampádí a prohlásil, že záleží jen na tom, co máme v hlavě.
„Tati, mám talent na obchod! Umím podnikat!“ protestoval jsem.
„Žádné vzdělání, žádné papíry!“ bouchl rukou do stolu. „Nepracoval jsem dnem i nocí, aby sis teď hrál na pana podnikatele! Měl jsi být inženýrem, sakra!“ ukázal prstem na strop, jako by mluvil o nějakém svatém poslání.
Nemělo smysl pokračovat v diskusi. Vzdal jsem se pokusů mu cokoli vysvětlovat. Doufal jsem, že jednoho dne otec uvidí, čeho jsem dosáhl. Kdepak! Můj byt pohrdavě nazýval „palácem“ a odmítal mě navštěvovat. Ani jednou se ke mně nechtěl připojit na cestách do zahraniční, přestože jsem ho často zval, abychom spolu poznávali svět. Prohlásil, že nechce využívat mé peníze, protože má vlastní prostředky, které mu úplně stačí.
„A co kdybych tě pozval někam, kde bych všechno zaplatil ze své inženýrské výplaty... Šel bys?“ zeptal jsem se ho jednou rozzlobeně.
„Samozřejmě, protože bych to považoval za důsledek toho, co jsem do tebe kdysi investoval!“ odpověděl vážně. „Pracoval jsem tvrdě, abys mohl získat vzdělání. Doufal jsem, že až zestárnu, budeš pro mě oporou a budu na tebe hrdý!“
„Takže teď na mě nejsi hrdý...“ hluboce jsem si povzdechl.
Odmítl všechny mé nabídky. Nechtěl, abych mu zrekonstruoval byt a o koupi novějšího auta nemohla být ani řeč. Když jsem mu přinesl televizi, málem mě s ní vyhodil. Podařilo se mi ho přesvědčit, že je to pro mámu, která milovala sledování seriálů. Jenom díky tomu souhlasil, že si televizor nechá.
Těžkou situaci ještě komplikovalo to, že obě mé sestry už měly po promoci. Starší se stala farmaceutkou a mladší učitelkou češtiny. Přestože jejich platy byly velmi nízké, získaly vzdělání. Otec se zajímal jen o to... Ve srovnání s nimi jsem ho zklamal – já, jeho jediný syn...
Musel jsem s tím něco udělat
Po čase jsem vlastnil rozsáhlou síť velkoobchodů. Mezitím jsem se oženil, narodil se mi syn, pak následovala dvojčata. Myšlenka návratu na univerzitu a získání vysokoškolského vzdělání se začala v mé mysli formovat, když jsem si uvědomil, že zaměstnávám lidi, kteří mají diplomy, zatímco já nemám žádný.
Zkušenosti jsou samozřejmě zásadní, ale je také dobré získat nějaké teoretické znalosti, protože pravidla podnikání se neustále vyvíjejí. Vybral jsem si studium obchodu. Udělal jsem to tiše, bez fanfár. Spolu s lidmi o více než deset let mladšími jsem skládal zkoušky. Během obhajoby diplomové práce mě napadlo, že táta měl pravdu – mít diplom je něco výjimečného. Dává to neuvěřitelný pocit hrdosti a naplnění!
Když jsem položil svůj diplom před tátu, odsunul šálek svého oblíbeného čaje. S úctou vzal dokument do rukou. Otevřel ho a na dlouhou chvíli se ponořil do čtení, až mě překvapilo, že tak málo slov ho může tak pohltit. Ale on se jen snažil zvládnout své emoce.
„Synu!“ poplácal mě po zádech, stejně jako v den, kdy jsem složil maturitu. To byl jeho způsob, jak mi pogratulovat. S překvapením jsem zjistil, že se mu v očích objevily slzy. Až o mnoho let později jsem si uvědomil, co tehdy cítil. To když můj syn Tomáš (31) získal magisterský titul a později obhájil doktorát.
Moje dvojčata také získala vysokoškolské vzdělání. Ačkoli neplánují akademickou kariéru, jsem si jistý, že mají spoustu znalostí. Koneckonců, podnikání lze provozovat s různou mírou úspěchu – někdy to jde skvěle, jindy méně. Ale dovednosti a moudrost, které máme v sobě, zůstávají s námi navždy. To nám nikdo nemůže vzít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
